Veřejně prospěšné zájmy objektivně existovaly, existují a budou existovat, byť ta či ona doba je může odlišně balit. Jejich prosazování za kapitalismu ale není vůbec snadné. Jednak se střetávají s rozhodným odporem politické pravice, jednak naráží na snahu různých silných ekonomických lobby je přetvořit k obrazu svému, což v praxi často znamená reálně je znetvořit k nepoznání. Mám za to, že na toto nebezpečí by neměl nikdo zapomínat. Trojnásobně to platí pro občany orientované levicově a ekologicky. Společenská praxe se totiž vyvíjí nejednou šíleně.
Velký fotovoltaický tunel
Někteří ekologové ve snaze zlepšit životní prostředí vymysleli a v Evropské unii prosadili podporu tzv. obnovitelným zdrojům energie za každou cenu. Podpořit je, ať to stojí, co to stojí, ať jsou následky jakékoliv. Že spalování biopaliv prohlubuje ve světě hlad, stimuluje ničení tropických deštných pralesů a vůči některým zemím má charakter genocidy? Prý nevadí. Titíž ekologové přitom obvykle nejvíc volají po udržitelném rozvoji, který je ale neslučitelný s bídou, natož s hladem. Že vodní elektrárny vyžadují vodní díla a ty ničí vodní poměry? Prý nevadí, sucho nesucho. Že větrné a fotovoltaické elektrárny jsou technicko ekonomicky zjevně nezralé, o jejich destruktivním dopadu na elektrizační síť nemluvě? Prý také nevadí. Co je ekologické, prý musí být i ekonomické (ptám se: od kdy?). A pokud snad ekologické není ekonomické, musí se vytvořit takové ekonomické podmínky, aby to ekonomické bylo! To už vypadá na špatný vtip.
Bylo a je to ale myšleno vážně! Na takových myšlenkách vznikla v roce 2005 zlá směrnice EU o podpoře biopaliv, dále směrnice o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a ke stimulaci snižování emisí oxidu uhličitého CO2 byl zaveden obchod s emisními povolenkami. Že jde o spekulační nástroj, resp. že je to hrubý omyl? Prý jestli vím, co dalo za práci v Bruselu takové směrnice vylobbovat a později je v ČR prosadit v ještě více zkarikované podobě. Že zvolený mechanismus, povinnost zajistit ziskové ceny novým elektrárnám na obnovitelné zdroje, při možnosti snížit cenu elektřiny z těchto zdrojů jen o 10 % z roku na rok, postrádá záchranné brzdy pro případ selhání? Prý také nevadí. Dokonce ani snížení tohoto procenta cen elektřiny z 10 na 5 % za rok na základě poslaneckého návrhu ve Sněmovně nevadí!
Tak se také v Česku rozjel nechvalný, převážně fotovoltaický tunel. Nejprve si velmi vysoké ceny fotovoltaických panelů a tím i elektřiny jimi vyráběné vynutily zvýšit výkupní cenu z nich z 1 Kč/kWh na asi 14 Kč/kWh. Když v letech 2008-10 ceny těchto panelů a tím i náklady na instalace nových fotovoltaických elektráren začaly prudce klesat, nešlo prý zatáhnout za záchrannou brzdu, neboť nebyla, resp. maximální snížení výkupní ceny o 5 % z roku na rok bylo zjevně nedostatečné. Protože na tom někdo mocný nehorázně vydělával, ve Sněmovně se zabránilo zásadnímu snížení této ceny přijetím nezbytného zákona, včetně zrušení nesmyslného limitu snižování cen elektřiny z obnovitelných zdrojů 5 % za rok. Problém během dvou let narostl do obludných rozměrů. Nejvyšší kontrolní úřad jej později vyčíslil úhrnně na 400-1000 mld. Kč, nejspíš 600 miliard korun českých, o těžké kompromitaci myšlenky nemluvě.
Slibovaná pracovní místa nevznikla v Česku, ani v Německu, ale v Číně. Ekonomice i životní úrovni Česka bylo pořádně puštěno žilou. Časem se zjistilo, že fotovoltaické panely v Číně tehdy vyráběly za cenu velmi vysokých emisí FS6 (fluoridu síry), nejsilnějšího skleníkového plynu, jehož oteplovací účinek je více než 27 000x silnější ve srovnání s účinkem emisí CO2. Sečteno a podtrženo, nejen že bylo ČR tvrdě puštěno žilou, v rámci EU nejvíc, ale také dopady na oteplování klimatu byly absolutně záporné, přispělo se ke zrychlení oteplování. Příčina? Obrovské diletantství, založené na víře v technicko ekonomicky nezralé a tudíž absolutně neefektivní technologie.
Zelená dohoda pro Evropu
Vedení EU s výjimkou Polska prosadilo tzv. Zelenou dohodu pro Evropu, tj. cíl být klimaticky neutrální do roku 2050, tj. antropogenní, lidmi vytvářené emise skleníkových plynů nesmí převyšovat jejich odbourávání a izolaci. Že emise skleníkových plynů působí na oteplování klimatu nezávisle na místě na Zemi stejně intenzivně, prý nevadí. Že jejich přesun z EU do jiných států jejich vliv na klima nemění, prý nevadí. Ale EU bude vypadat hezky. Že se na nich EU podílela v roce 2018 jen asi 9 % (dnes 8 %) a ostatní státy světa se tímto směrem neubírají a mnohé i významně zvyšují své emise skleníkových plynů, zejména CO2 a metanu, prý také nevadí. Že chybí mechanismy prosazování klimatické neutrality, s výjimkou v EU užívaného velmi špatného spekulačního obchodu s povolenkami na emise CO2, je prý prkotina. Že 1. část 6. zprávy expertů velkého klimatického panelu v srpnu 2021 shledala, že průměrné koncentrace nejvýznamnějšího skleníkového plynu – vodní páry – nestagnují, jak se dosud předpokládalo, ale za léta 1990-2020 se v ovzduší zvýšily asi o 7 %, nestálo za zmínku. Na oteplování se přitom mají podílet asi jednou až dvěma třetinami.
Nejasností v teorii klimatických změn, globálního oteplování, je řada. Měly by být urychleně objasněny, abychom za nějaký rok nezjistili, že jsme proti nim postupovali chybně. Nemusí jít o principiální omyl. Stačí jen zjistit, že postup je zbytečně drahý.
Studie dopadů prý není potřeba
Zelená dohoda pro Evropu byla prosazena, aniž by byly vypracovány studie dopadu její možné realizace na členské státy. Chápu, proč vedení EU zpracování takové studie nevyžadovalo. Signalizovala by zřejmě sociálně ekonomickou katastrofu. To je prý ale jen strašení, byť těžká energetická a následně sociálně ekonomická krize EU v čele s ČR, vyvolaná prosazování Zelené dohody, tomuto strašení dává za pravdu.
Vedení EU se při svém rozhodování neopíralo o analýzu komplexní energetické a emisní náročnosti základní procesů. Tak podporuje vodík jako palivo, přestože se na jeho výrobu spotřebuje víc energie, než kolik poskytuje. Jak upozornil profesor Peter Staněk, vodík pro EU se měl vyrábět z uhelné elektřiny na Donbase a vodíkovodem dopravovat do EU, takže by se celkové emise skleníkových plynů zvýšily. Ale zlí ukrajinští Rusové se vzbouřili proti zákazu užívání svého rodného jazyka a realizaci plánu EU znemožnili. Jaká je efektivnost tolik prosazované větrné elektro energetiky a elektromobility, se dodnes neví, nebo se příslušné studie přísně tají. Prosazovat změny, o kterých nevíme, zda jsou přínosné, o rozumu nesvědčí. Německo tak prý chtělo získat konkurenční výhodu. Problém je, že Čína vyvinula, vyrábí a do EU dodává elektromobily při srovnatelných parametrech za polovinu. Ohrozila tak evropský automobilový průmysl.
Perspektivní je jen solární energetika, tj. ohřev vody na základě solárních slunečních kolektorů a výroba elektřiny ve fotovoltaických elektrárnách. Často slyšíme, že fotovoltaické elektrárny jsou už dnes vysoce efektivní. Zatajuje se, že tato efektivnost je možná jen při nemalých investičních dotacích, uměle vysoké výkupní ceně na vrub ceny elektřiny z jiných zdrojů a na vrub neplacení rozsáhlých nákladů spojených se zajištěním stability elektrizační soustavy. Efektivnost je dána tím, že na tuto elektřinu dostáváme dotace ze všech stran! Slunce přitom svítí jen ve dne a v průběhu dne i roku velice rozdílně, jeho výkon zásadně snižují mraky. Výroba elektřiny z fotovoltaických elektráren se začíná vyplácet jen za podmínky, že ji sám spotřebujete, kdy jsou nulové náklady na distribuci elektřiny. Což není vůbec samozřejmé. Zmírnit to může komunitní energetika.
Zcela nevypočitatelná je výroba elektřiny z větru. Někdy fouká a jinde ne, předpovědi větrnosti jsou značně nejisté. V mnoha regionech fouká málo a stavět tam větrné elektrárny znamená mrhat zdroji. On je pořádný rozdíl, jestli fouká 15-20 % času (velmi často u nás) nebo 80 % času (německé pobřeží Severního moře). Na horách pro změnu výstavbě větrníků brání často ochrana přírody. Větrníky nelze stavět ani v intravilánech měst a obcí a v jejich blízkém okolí. Větrníky sem tam zničí vichřice.
Poznatky staré více než sto let
Vladimír Iljič Uljanov (Lenin) v roce 1917 napsal spisek Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu. Píše v něm, že klasický kapitalismus volné soutěže z 19. století se změnil v monopolní kapitalismus s řadou nových rysů, zejména:
1) Monopoly z koncentrace výroby
2) Srůstání průmyslového a bankovního kapitálu a vznik finanční oligarchie
3) Vývoz kapitálu
4) Snaha o ekonomické rozdělení světa
5) Snaha o politické rozdělení světa
Výše uvedeným nemělo být řečeno, že by zmizely nemonopolní podniky. Pouze je jich velká část podrobena monopolům, které u nich levně nakupují a draho jim prodávají. Obojí si vzhledem ke své velké ekonomické síle mohou dovolit. Platilo to už za Lenina, byť klasické sdírání dodavatelů i kupujících dnešními obchodními řetězci k nám přišlo až po vítězství »pravdy lásky«. Monopoly z koncentrace výroby omezily funkčnost tržního mechanismu a učinily inflaci ve 20. století chronickou. Vývoz kapitálu neruší vývoz zboží. Snaha o ekonomické a o politické přerozdělení světa byla i dříve, klasicky v koloniálních válkách. Teprve v létě 1914 přerostla ve válku Velkou (První světovou), kterou údajně nikdo nechtěl, která brzy přerostla v pat, ale až do Říjnového převratu v Rusku 7. listopadu 1917 (Velké říjnové socialistické revoluce), ji nebyl s to nikdo ukončit. Teprve bolševici pod vedením Lenina vyhlásili válku válce. Se zlou se potázali u domácích bílých a zvláště pak u západních imperialistických velmocí včetně Československých legií, jejichž vedení se vymklo Tomáši G. Masarykovi z rukou.
Imperialismus jako nové vyšší stádium kapitalismu Lenin charakterizoval jako kapitalismus monopolní, kapitalismus parazitický a kapitalismus umírající, tj. vedoucí nutně k jeho náhradě socialismem. »Socialismus nebo barbarství,« psala správně německá revolucionářka polského původu Rosa Luxemburgová. Jistě i proto byla 15. ledna 1919 spolu s Karlem Liebknechtem surově německými reakcionáři pod patronací vlády německé sociální demokracie zavražděna.
Zatímco kapitalismus volné soutěže 2. poloviny 19. století ve vyspělých evropských státech charakterizovala volná soutěž a vytváření podmínek pro fair play (spravedlivá soutěž, což se ale netýkalo kolonií a jiných závislých území, které byly drancovány nelítostně na základě vojenské síly koloniálních mocností), vznikající imperialismus charakterizuje znásilňování ekonomik a společností vyspělých kapitalistických států ekonomicky silnými monopoly s cílem vytvářet monopolní nadzisky. O fair play se nedá mluvit. Ve strachu před tehdy vítězícím reálným socialismem se sice evropským vyspělým kapitalistickým státům podařilo po roce 1945 sociální regulací omezit monopolní zvůli, ale jen do pádu států reálného socialismu v letech 1989-91. Pak se sociální ohleduplnost začala odbourávat včetně protimonopolního zákonodárství.
Otázkou je, do jaké míry se daří udržet ekologické zákonodárství, vznikající od 70. let 20. století. Zkušenost říkají, že pod praporem ochrany životního prostředí a nově i ochrany stability klimatu dochází k těžkým přehmatům, kdy v lepším případě jsou nešetrné výrobky a technologie lakovány na zeleno, v horším je společnost ožebračována ve jménu realizace nekvalifikovaných a v úhrnu převážně škodlivých ekologických a klimatických opatření.
Tato skutečnost znamená, že levice i ochránci životního prostředí musí být velice obezřetní při prosazování svých oprávněných požadavků, a to jak věcných, tak, a to zejména, systémových. Potenciálně spekulační mechanismy by měli automaticky odmítat. Nejen v případě spekulačního obchodu s emisními povolenkami. Dělat někomu užitečného blbce, znamená věc těžce kompromitovat. Problém je, že vcelku nerizikové požadavky odborů na zvyšování mezd, lepší sociální zabezpečení, zvýšení bezpečnosti práce, zlepšení pracovního prostředí ad. ekologům velmi často neříkají nic. Co hůř, s ožebračováním širokých vrstev obyvatelstva nemívají problém. Zvláště, když k němu dochází ve jménu nějakého ekologického cíle.
Snaha prosadit sebelepší veřejný zájem nutně naráží na snahu vládnoucí oligarchie takový veřejný zájem přetvořit, resp. znetvořit k obrazu svému a veřejnosti vytřít zrak. Obvykle k tomu mají dost sil včetně polovzdělaných nadšenců a prodejných novinářů.
Jan Zeman