Dnešní zdegenerovaná lidská společnost si nezaslouží další existenci. Doposud jsem si myslel, že generál může reprezentovat některou z nejvyšších funkcí státu jen ve společnosti, ve které vládne vojenská junta. Mýlil jsem se. Je to možné i v tzv. demokratickém systému, který ignoruje skutečné demokratické principy. Popravdě řečeno, demokracie, po celou dobu své historie, nebyla nikdy až tak demokratická. Bohužel i v demokracii platí, že po pravdě vždy přijde krutá lež. V demokracii existuje úzus (uzance), že ministrem obrany musí být civilista, přestože voják z povolání je odborníkem v této profesi. Vychází to z požadavku, aby všichni nejvyšší vládní představitelé reprezentovali některou z vládních parlamentních stran, což plyne z principu zastupitelské demokracie. K nejvyšším ústavním činitelům (volení i jmenovaní představitelé státu) patří i prezident, u kterého to však neplatí.
I dnešní válečníci nebo politici, kteří vedou válečnou rétoriku, si myslí, že jsou dokonale připraveni na krvavou cestu k prosazení svých politicko-mocenských či ekonomických zájmů. V tom se vůbec neliší od minulých válečníků. Ale stávajícím zastáncům válečné vřavy jaksi uniká systémové vnímání světa kolem sebe, že kritika rozumu má řídit rozhodovací procesy a že případný dnešní světový konflikt znamená sebezničující nukleární válku.
Od nepaměti hledají lidé pravdu, spravedlnost a svobodu, protože se jim předkládají jen polopravdy a lži, kterým mnozí dokonce věří. Míra svobody je limitovaná. Nevidíme pravdu, protože se necháváme oslepovat falešnými představami. Téměř vše, co přijímáme, má své obrazy ve slovech nebo v matematické symbolice a operacích. Přitom si mnozí z nás neuvědomují sílu slova. Slovo může být bílou i černou magií. Slovo je tak mocné, že dokáže změnit nebo zničit životy milionů lidí. Hitler pomocí slova manipuloval celou zemí, ve které žilo plno vzdělaných a inteligentních lidí. Dokázal přesvědčit německý národ, aby se dopouštěl těch nejzrůdnějších činů. V každém z nás je systém víry, neboť kdykoli uvěříme nějakému názoru, stává se součástí našeho systému vnitřního přesvědčení – vnitřní víry. Všude na světě najdeme lidi, kteří mají potřebu prosazovat svoji moc, lhát, urážet nebo parazitovat na druhých. Tedy i u nás.
Vytvořil se pocit falešné svobody, který vede k vytváření domněnek, které se stanou problémem, když apriori, bez důkazů, věříme, že jsou pravdivé. A právě ti, kteří podstatě problému nerozumí, mají potřebu vše ospravedlňovat, všemu rozumět a tím vytváří chiméru, falešnou představu a pocit bezpečí. V moderní společnosti platí: Čím více proklamované spravedlnosti, tím více regulací a méně skutečné svobody. V každé zemi se tvrdí, že právě u nich se žije ve svobodné zemi. Ale jaká je realita této svobody? Jsou občané těchto zemí skutečně svobodní, aby byli tím, kým skutečně jsou? Odpověď zní ne, neboť opravdová svoboda je spojena s lidským duchem. A této skutečné svobodě brání řada faktorů: vládnoucí elity, mocenské zájmy politiků, bezcharakterní lidé s jedinou touhou po hmotném bohatství, náboženství apod.
Systém vývoje civilizace lidi ochočil a bohužel mnozí z nich, nejenom u nás, si ani neuvědomují, že nejsou svobodní. Problém spočívá v tom, že většina lidí nechápe, že jejich mysl ovládají reprezentanti nastaveného společenského systému. Prvním krokem k osvobození je nutnost si uvědomit, že svobodní nejsme, a pochopit, v čem je problém a jak ho řešit. Bohužel, v lidské společnosti vždy bude platit: »Něco za něco«. Ale nikdy se nemáme podřizovat žádným parazitům a kontrolorům a nesmíme je ani podporovat. Svoboda spočívá v používání mysli a těla v systému vlastního života, místo života v systému víry.
František Krincvaj