Je tu mistrovství světa v atletice. Po olympijských hrách druhá největší sportovní akce roku. Těším se už teď. A vlastně, v momentě, kdy píšu tyto řádky, už vše začíná naplno. Jen mi tam, uprostřed skvělých vyslanců královny sportů, něco chybí. Ano, startovní pole nebude nikdy úplné, když budou chybět ruští (a i běloruští) sportovci. Potenciální medaile budou poněkud vybledlé, stejně jako byla ta naše z květnového mistrovství světa v ledním hokeji…
Ne, neschvaluji válku. Každý ztracený lidský život je nevyčíslitelnou a nenahraditelnou ztrátou. Ale přiznám se, že některá vyjádření jsou i pro mě silné kafe. A to kafe nepiju.
Podle ukrajinské výškařky Jaroslavy Mahučichové vrazi na šampionát nepatří. Těmito slovy vyjádřila svoji spokojenost nad tím, že ruští atleti nesmějí startovat na MS. »Řada ruských atletů by podporovala Vladimira Putina. Nechci na dráze vidět vrahy. Tahle válka zabila spoustu sportovců,« řekla Mahučichová novinářům podle agentury SID v Eugene, kde bude hlavní adeptkou na zlato.
Co dodat? Jednak bych chtěl vidět ten seznam sportovců, kteří ve válce umřeli. Druhak by mě zajímal ten ruský atlet, který stihne při skoku do výšky či běhu na dráze vyjadřovat otevřenou podporu Putinovi. A do třetice – nazvat sportovce, kteří dnes a denně trénují, aby prodali svůj sportovní um, vrahy, to už je skoro na žalobu. Koho zabil atlet, který dnes a denně na stadionu dře do úmoru? Možná svůj volný čas. Ale tím to končí. Dost silná slova, Jaroslavo Mahučichová. Dost…
Ono těch silných slov padlo v uplynulém týdnu fakt hodně. Třeba když vešlo ve známost, že Ondřej Palát v hokejové NHL uzavřel pětiletý kontrakt s New Jersey na 30 milionů dolarů (zhruba 730 milionů korun). Takových peněz, lomí závistivci rukama. Dokonce padla v diskusích na netu i slova o milionářských vyžírkách. Asi jsme nepřející národ, málo platné. Ano, i se setinovou sumou by si každý z nás, čtenářů i novinářů, uměl dobře poradit a už by nic do konce života nepotřeboval. Jenže – každý z nás měl možnost od malička makat na stadionu od rána do večera. Zkusit se stát hvězdou. Odříkat si. Nepít alkohol, neválet se, nekouřit. A zase znova dřít. Je to záležitost nabídky a poptávky. A pokud je o skvělé hokejisty takový zájem, přejme jim to. A buďme spokojení s tím, co umíme my. Hokej to není, ale každý z nás má vlohy na něco jiného a je toho potřeba využít. Tedy – pokud nám současná doba dovolí naše peníze zachovat alespoň v trochu důstojné hodnotě. Nicméně, to už je jiná písnička.
Naopak se přiznám, že mě potěšily úspěchy českých sportovců na Světových hrách v Birminghamu, a to, že i takzvaně druhořadým sportovcům byla v médiích věnována odpovídající pozornost. Čímž myslím především Českou televizi, která mne rozradostnila asi poprvé za posledních třicet let.
A ještě jsem byl – a to nejvíce – potěšen ze zprávy, že onkologický pacient Jaroslav Tvrdík je – v mezích možností – v pořádku, což demonstroval na čtvrteční tiskové konferenci Slavie před fotbalovou sezonou. Předseda představenstva pražského klubu se nechal slyšet, jak ho potěšilo, když mu k uzdravení přáli i lidé z konkurenčních klubů, jako je Sparta nebo Plzeň. Inu, je vidět, že na tom nejsme až tak špatně a že v momentě, kdy jde o život, umíme hodit sportovní nevraživost za hlavu. Protože, jak se říkává, když nejde o život, jde o h…
Proč se v této souvislosti zase v myšlenkách vracím do úvodu textu a k Jaroslavě Mahučichové?
Ale přece jen ještě něco k oné slávistické tiskovce. Tentokrát sportovního, jakkoli mají góly ve srovnání s cenou lidského života nulový význam.
»Kdo je Jan Kuchta? Těžko se mi mluví o lidech bez vychování,« poznamenal Tvrdík o bývalém slávistovi, kterého si přetáhla Sparta. Silná slova. Prostě zákon přestupového trhu. Slavia podobným způsobem získala v minulých letech ze Sparty třeba Rumuna Stancia či Srba Plavšiče. Takže oko za oko, zub za zub. Nebo ne?
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.