Sledoval jsem jeden z dílů Jurského parku. Byl napínavý. To ostatně bylo jeho smyslem. Autoři odvedli dobrou práci, i když, jak to v amerických filmech bývá, šlo vlastně o boj, v němž museli být mrtvý a patřičná míra adrenalinu. Není to dávno, na obrazovce televize jsem viděl jiný film s dávnými živočichy, kteří obývali naši planetu, Jmenoval se Cesta do pravěku a měl na rozdíl od amerických Jurských parků výchovný charakter. Nekritizuji Spielbergovo pojetí. Má jistě také svůj naučný podtext a je řemeslně perfektně zvládnut, ale přece jen ten Zemanův pohled je mně bližší, i když vím, že dnešní generace ke svým prožitkům potřebuje kus adrenalinu.
Ten Zemanův film ovšem obsahoval mnohá poučení, jež si geniální režisér Spielberg nedával za cíl ani naznačit. A tak si myslím, kdybych opět stál ve škole za katedrou a vykládal dětem o prvo- či dejme tomu o druhohorách, že bych raději sáhl po tom Zemanově filmu.
A ještě něco. Zemanův film byl natočen v roce 1955, kdežto Spielbergův v roce 1993. V době Zemanově byla animace zvířat velký technický a umělecký div, v době Spielbergově nahradily lidský um počítače. V padesátých letech byl barevný film nedokonalý, v devadesátých byla barva blízka dokonalosti.
Dnes ovšem vzpomínáme třicet pět let od smrti českého režiséra Karla Zemana, jemuž se tehdy klaněl celý svět. Ostroměřský rodák (narozen roku 1910), vystudovaný »obchodní akademik« v Kolíně, nesmírně nadaný kreslíř, jenž se po kurzu kreslení ve francouzském Aix-en-Provence věnoval v Brně reklamě, okouzlil svými nápady režiséra Elmara Klose a přijal také jeho nabídku práce ve filmových ateliérech ve Zlíně. Tam se krok za krokem zrodil veliký český režisér, jenž trikový film spojil ve svých dílech s hraným a tím také získal světovou proslulost.
Začal společně s Hermínou Týrlovou a Bořivojem Zemanem filmem Vánoční sen (1943), aby vytvořil sérii tehdy populárních filmů o panu Prokoukovi a námořníku Sindibádovi, aby v poetickém snímku Inspirace uvedl do pohybu dokonce i skleněné loutky.
Největší slávu však získal ve svých »hraných« filmech propojených triky. Kromě zmíněného snímku Cesta do pravěku provázejícího nás příběhem několika chlapců až do období vzniku života na Zemi, natočil protiválečné snímky Vynález zkázy (1958)a Bláznovu kroniku (1964) a dále pak dobrodružné Barona Prášila (1961), Ukradenou vzducholoď¨(1966) a Na kometě (1970).Pro dětikromě zmíněných Sindibádů ad. je třeba zmínit jeho Čarodějova učně (1977) a Pohádku o Honzíkovi a Mařence (1980). Právem obdržel titul národního umělce.
Dodnes nám jeho filmy mají co říci. Za sebe dodávám: Smekám pomyslný klobouk před řemeslnou dokonalostí jeho filmů, spojení zručnosti, kresebnosti s živým filmem, kde herci a výtvarná poezie k sobě neoddělitelně patří.
Když dnes občas nějací nedávno ze školy vyšlí kritici útočí na cokoli v minulosti, měli by si uvědomit, že výchozí poválečné podmínky, z nichž Karel Zeman vycházel, byly tehdy stejné u nás i jinde, při tom jsme se nehnali za zisky, tedy svou podbízivostí, a přesto nás lidé jako on dovedli do světové špičky. Kéž bychom dnes byli na tom stejně. To, že jsme sice první ve válečnickém nasazení nejen v Evropě, nám obdiv budoucích generací nepřinese.
Jaroslav Kojzar
Čarodějův učeň? Proti Zemanovi byl Hitchcock úplnej břídil.
Souhlasím ,filmy pana Zemana jsou úžasné i po tolika letech a můžeme být hrdí na minulost.