Berta Suttnerová – první žena, nositelka Nobelovy ceny

U jména Berty Suttnerové je napsáno, že jde o rakouskou spisovatelku, nositelku Nobelovy ceny a mírovou aktivistku. I tak lze zjednodušit skutečnost. Je v tom nepravda? Ne, není, ale ne zcela vyřčená pravda. A při tom všechno kolem ní bylo opravdu mnohem složitější.

Berta Gräfin Kinsky von Wchinitz und Tettau, tak to bylo zapsáno v jejích dokumentech, se narodila 9. června 1843 v pražském domě na rohu Vodičkovy ulice a ulice V Jámě jako Berta hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova. Kinští byl starý český rod, jehož historie se počítá od 13. století. Ne vždy byli ovšem hrabaty a jmenovali se Kinští. K obojímu jim přispěla Třicetiletá válka a nějaký ten den před ní, kdy se postavili proti Rudolfu II. Ale my nepíšeme dějiny rodu. Jen jedna jeho příslušnice nás zajímá a to příslušnice, která byla, protože její matka nepocházela z tak vysoce postavené rodiny, jež ji proto mezi sebe nepřijala, poněkud odsunuta stranou. Mládí prožila v Kinského paláci na Staroměstkém náměstí a poté, co zemřel otec, polní podmaršál František Josef, u otcova přítele Ernsta Fürnstenberga v Brně. Jeho knihovna jí dopomohla k velkému vzdělání. Protože uměla nejen německy, ale i česky a doplnila si znalosti jazyků o franštinu, angličtinu a italštinu.

Další finanční problémy znamenaly odchod z Brna. U tety měla prožít několik dalších šťastnějších let a doplnit si vzdělání o filozofické a znalosti o historii. Musela přijmout nějaké zaměstnání. Přijala místo guvernantky u baronů Suttnerů. Tady se seznámila se svým budoucím mužem a ač jeho rodina jejich vztah odmítala, oba milenci se nechtěli podřídit. Berta tedy odešla do Paříže, kde splnila podmínky inzerátu a přijala místo asistentky u samotného Nobela, aby se po jeho odchodu do Švédska vrátila zpět do Vídně, tajně se s Arturem Suttnerem vzali a odejeli do Gruzie, kde začali svůj život téměř od nuly. Živili se články, vyučováním dětí v jazycích a zažili…

Ale já nechci převyprávět celý životopis. Chci se hluboce poklonit rakousko-české spisovatelce a ve své době jedné z největších bojovnic za mír.

V předchozí větě jsem použil i slovo »české«. Bylo to správné? Narodila se v Praze, pocházela ze starého českého rodu, občany Rakouska byli v té době všichni, tedy i naši předci, uměla česky, v Praze se čas od času objevila, měla přátelské vztahy s Jaroslavem Vrchlickým, Svatoplukem Čechem, Vojtou Náprstkem a dalšími českými literáty té doby, velmi ovlivnila české mírové hnutí, které bylo založeno vlastně její zásluhou a za její přítomnosti, snažila se o sblížení českého a německého pražského živlu, ale v tom – narazila totiž na německý odpor – neuspěla. V jednom ze svých nejvýznamnějších literárních témat – bitvě u Hradce – ukázala hlubokou znalost dějin národa v tomto regionu. Dílo nazvala: Die Waffen nieder! (Odzbrojte!). I tato zkušenost způsobila, že…, ale začněme větou, kterou jsem nedokončil, když jsem popisoval část jejího života.

…a zažili rusko-tureckou válku, kdy oba manželé jako dobrovolníci pracovali ve vojenských lazaretech. Tady poznala smrt a těžká zranění, zoufalost i odpor k válce. To byl možná ten poslední moment, který z Berty udělal přesvědčenou mírovou aktivistku, ale i bojovnici za práva žen a proti antisemitismu. V době hilsneriády navázala kontakt i s profesorem Masarykem.

Nás však nyní, v době, kdy válka zachvátila část Ukrajiny a vzhledem k postoji Spojených států a NATO zřejmě stále ještě nějaký čas nedojde k jednání obou znesvářených stran, zajímá právě její vzkaz pro nás, budoucí generace.

Už koncem předminulého století nebylo známější osobnosti, která by se tak odvážně, bez ohledu na možné životní komplikace, postavila do čela boje za mír. Byla u zrodu nejen rakouského mírového hnutí – o českém jsem se zmiňoval – ale i řady dalších v různých zemích Evropy. Napsala na toto téma stovky článků, ale také jejích šestnáct knih je prodchnuto myšlenkou navždy »vykořenit války«.

V roce 1891 je podepsána pod výzvou Rakouské mírové společnosti za založení mezinárodní organizace, jejímž hlavním cílem by byl boj za mír. V témže roce byla zvolena viceprezidentkou Mezinárodního mírového byra v Římě. Dokonce zde jako první žena v historii, v době, kdy ženy neměly ještě volební právo, mohla vystoupit se svým projevem. Účastnila se Mírové konference v Haagu, Světového mírového kongresu v Monaku, přednášela na mírová témata v Berlíně a v době Světového mírového kongresu v Bostonu, dokonce byla pozvána do washingtonského Bílého domu na jednání s prezidentem Theodorem Rooseveltem. Prý padesát měst v USA uslyšelo její plamenné výzvy. Pokud jde o Evropu, pak bezpočet. Známé je i její vystoupení v Mariánských Lázních.

Když Nobel založil jednu ze svých cen, »ocenění pro ty, kteří během předcházejícího roku prokázali největší přínos lidstvu«, tentokrát jako vyjádření pocty těm, kteří se zasloužili o mír, byla díky svým aktivitám a obsahu knih, které napsala, jako první laureátkou této ceny vybrána právě Berta Suttnarová. Stala se tak vlastně i první ženou, která na toto hodnocení dosáhla.

Co dodat? Jen poučení, že válkou se žádný problém ještě nevyřešil. Jen možná odsunul o nějaký ten rok dál, i když ten »rok« mohl trvat třeba i desetiletí nebo dokonce století. Trval však a křivda či vina byla jen přesunuta na další generace. Nás se to týkalo mnohokrát.

Berta Suttnerová si to plně uvědomovala, stejně jako další nepravosti. Postavila se na stranu míru a mírových řešení sporů. Lidé jejím myšlenkám začali tleskat. Proto její odměna Nobelovou cenou míru byla přijata s pochopením. Jenže jen několik dnů po její smrti znovu do politiky vstoupily zbraně. A stalo se to i v současném sporu, který má Ukrajina s Ruskem. Řešení dalšími eskalacemi války znamená pro civilisty, ale vlastně vojáci jsou také lidé, životní problémy, ničení hodnot a mnohdy i ztráty na životech. Proto je další podpora války, tak, jak to viděla Berta Suttnarová, zločin.

Jaroslav Kojzar