Co je to vlastně demokracie? Vláda lidu, jak nám napoví stará řečtina. Jenže z řečtiny je i slovo »týrannos«. V Řecku však původně tímto slovem mysleli samovládce a často jej i ostrakizovali (ostrakismus – opět ta řečtina!), tedy, když »lid« prohlédl nebo se nechal někým umluvit, ho poslali do vyhnanství. Jenže u nás to je všechno jinak, namísto vyhnanství lze jenom zbavit funkce. A to volbami nebo nějakým tím kabinetním převratem.
Případ starý právě třicet let svědčí však o tom, že moderní svět se poučil a ostrakizaci (hlasování střepy) lze použít jen jednou za čtyři roky a střepy k tomu neslouží už vůbec. Nyní se k témuž používají volební urny. Mezitím se ovšem leccos změní a ten, který by měl být ostrakizován, se za pomoci mocné propagandy často znovu vetře do myslí (volebních lístků) voličů, kteří zapomínají rychle. Dál tedy může rozhodovat o státu podle svého gusta nebo zájmu jeho »loutkovodičů«. To staří Řekové reagovali pružněji.
Dnes je to opravdu právě třicet let od slavné fotografie, na níž dva muži sedí pod stromem brněnské vily Tugendhat a republika, aniž v podstatě ví, co přijde, čeká. Ti dva, kteří se dostali k moci a nemínili se s někým o ni dělit, mluvili o vážných věcech. Demokracie nedemokracie, věděli, že co dohodnou, tak to bude, protože hlasovací poslanecká mašinerie jejich stran byla připravena odhlasovat všechno, co si oni dva vymysleli. Ostatní, kteří by nesouhlasili, byli postaveni mimo hru a »demos« – »lid« – do toho přece neměl, co mluvit. Kdo byl, srovnáme-li staré Řecko, pochopitelně po vyloučení žen a otroků (nelze bohužel vynechat otrokářsky a patriarchálně organizovaný starověk), vynechán při rozhodování? Staří Řekové, nebo náš vysoce vyvinutý svět?
Bylo tedy 26. srpna 1992 a ti dva pod stromem rozhodovali za nás za všechny. Pak si dohodnuté nechali formálně schválit a Masarykova republika byla rozdělena ve dví. Potomci lidí, kteří 28. října 1918 strhli nenáviděné orlíčky, kteří bojovali už jako Čechoslováci ve Franci, Itálii a Rusku, kteří se v Martině postavili za společný stát, do toho neměli co mluvit. Při tom se volalo po plebiscitu. Jen ten totiž měl právo rozhodnout. Aby však »lid« dostal slovo, žádoucí nebylo. Těžko by totiž na české straně zvítězilo slovo »rozdělení« a na slovenské, ač se tvrdilo, že odtud vítr vane, podle pozdějších průzkumů by tomu nebylo jinak. Většina »demos« chtěla totiž žít ve společném státě.
Nebylo pravdou, pokud by ti dva z vily Tugendhat nepřijali své řešení, že by se začalo jako v Jugoslávii střílet. Kdo, prosím vás, by se chtěl pro ambice lídrů a další prezidentské období Václava Havla zabíjet? Vše bylo proto jen třeba nějak zdůvodnit, aby se stalo pro »lid« stravitelné. A to, že »demos« by tomu stejně nerozuměl, jak jsme později mohli slyšet při našem vstupu do NATO, neberu. Jen se ukázalo, jak lze nedemokratické rozhodování novodobých »týrannos« zaměňovat za skutečnou demokracii a jak »démos« jednoduše vyřadit z rozhodování.
Nemohu za to, ale tu řeckou kladu daleko výše, i když jsem si vědom jejího patriarchálního a otrokářského obsahu. Svět však byl tehdy teprve v rozvoji a nemálo toho na své cestě k dnešku musel prožít a pochopit. Zřejmě ale, pokud jde o demokracii, se ještě mnohému bude muset naučit. Jen se bojím, pokud dál bude vládnout u nás dnešní vláda anebo jakákoli její toliko kosmetická obměna či současný pseudodemokratický systém, že se dočkáme spíše opačného vývoje.
Jaroslav Kojzar