Emil Hácha – státní prezident. Kým vlastně byl?

Ve wikipedii prý najdete dnes všechno. I vlastně to, jak věci správně chápat a vysvětlovat. A tak třeba u hesla Emil Dominik Hácha najdete také informaci, že na příkaz Václava Noska 13. května 1945 přímo z lánského zámku, kde v té době žil, byl dopraven do pankrácké věznice. Krátká jednoduchá informace, která jakéhosi Noska obviňuje, že státního prezidenta, v té době už pouze soukromníka žijícího v Lánech, poslal na Pankrác. Tedy do vězení.

Jenže onen Nosek byl ministr vnitra a na to, aby nechal odvézt do věznice exprezidenta Háchu, pravomoci neměl. Příkaz sice musel provést, tedy jemu podřízený SNB (policie), ale záměr musel přijít odjinud. Podle toho, co víme, přímo od Edvarda Beneše, jenž zřejmě při příjezdu nechtěl mít v Lánech svého předchůdce, jemuž leccos nemohl zapomenout. Vězení na Pankráci nespravovali muži ministra Noska, ale bylo podřízeno ministru spravedlnosti Jaroslavu Stránskému, který patřil k benešovskému křídlu. Takže muži Václava Noska vlastně jen Háchu převezli z Lán do pražské pankrácké věznice a dál už s případem neměli nic společného. Na Pankráci totiž o něj »pečovali« bachaři, a ti byli podřízeni resortu spravedlnosti. Tak jednoduše je vše svaleno na komunisty.

Dnes, právě v tento den, by se dočkal, pokud by byl jako biblický Abraham, sto padesátin. Jenže pověsti jsou pověsti, biblická čtení jen biblickým čtením. Život lidský netrvá tak dlouho. Sedmdesát dva let bylo před lety pro muže vysoko nad průměrem. Dnes je to 76.

Jak však Emila Háchu hodnotit? Na rozdíl od »komunistických« prezidentů, u nichž, snad s výjimkou Ludvíka Svobody, desky na rodných domech těžko najdete, a že by se jejich portréty objevily na moderní známce, je spíše k smíchu, Hácha desku má, i známka už byla vytištěna, i když zatím jen pro sběratele. Společnost Emila Háchy patří mezi aktivní a dál se snaží Háchu rehabilitovat. Je jistě složité najít jednoznačný postoj k jeho postavě a získat veřejnost pro plnou rehabilitaci.

Tehdy, když příslušníci SNB dostali příkaz převézt nemocného starého muže na Pankrác, bylo po válce a činy každého se hodnotily především podle posledních let okupace. Kdo šel či jen se plížil s nacisty, byl postaven před nově vzniklý »národní soud« či »mimořádné lidové soudy«. Případ Hácha byl jistě výjimečný, ale existoval. Starého nemocného člověka bylo možné politovat, ale tehdy nebyla ještě doba na lítost a exprezident patřil mezi ty, kteří se provinili »proti »národní cti«. Tak to nazýval zákon.

Hácha, kdo to vlastně byl? Rodák z jihočeských Trhových Svinů, vystudovaný právník sloužící za Rakouska i republiky, předseda Nejvyššího správního soudu, překladatel, po abdikaci prezidenta Beneše prezident pomnichovské republiky, který věřil, že nějak může pomoci národu, aby zlomen ustupoval, ustupoval a ustupoval. Nakonec se ocitl i sám svými projevy mezi kolaboranty a nenáviděnými představiteli nenáviděného režimu. Jeho vystoupení plná servilnosti a podlézavosti byly ukázkou, kam až může dojít politik, který nedokáže alespoň jednou říci dost. Nenávistný antibenešismus, který se v nich začal objevovat, postupně přesáhl meze, jež bylo možné pochopit.

To vše v době, kdy vlastenci umírali v koncentračních táborech a vyšetřovnách gestapa, kdy desetitisíce spoluobčanů byly z rasových důvodů poslány na smrt, kdy byly vyvražděny Lidice a Ležáky, kdy se připravoval konec českého národa.

Tehdy (červen 1942) ve svém poselství vzkázal všem občanům Protektorátu, aby si »uvědomili velkomyslnost Adolfa Hitlera, který od českého národa nic jiného nežádal, než aby tento národ šel klidně za svou prací. Je proto přirozené, že nevděk za tuto velkorysost musí být potrestán všude tam, kde se projeví a že tím spíše musí býti potrestána věrolomnost, která nevděk stupňuje až do zrady. … Není Čechem, kdo se protiví Velkoněmecké říši a kdo tím zločinně hraje o jednou zaručená práva. Není Čechem, kdo jde s Anglií a se sovětským Ruskem, není Čechem, kdo do našich krajů vnáší rozklad, zradu a zločin. Pro tyto lidi nemějte slitování. Jde o zločinné žháře, kteří nás chtějí připravit o rodnou střechu nad hlavou, o náš drahý český domov. Tyto zrádce, na prvém místě pana Beneše, jsme navždy vyloučili z národa.«

Prý v dalších měsících senilita zabránila, aby cokoli mohl korigovat. I kdyby byl zcela zdráv, nekorigoval by. Jeho další vzkazy národu mohli sice psát jiní, ale ty už byly jen pokračováním postupně rodící se zrady. Nedivme se, že byl po válce z rozhodnutí prezidenta Beneše a zřejmě i celé Košické vlády odvezen do pankráckého vězení, aby později u soudu mohl obhájit své postoje. K tomu ovšem už nedošlo.

Jaroslav Kojzar