Fytoterapie

Historie lidské společnosti, alespoň té oficiální, která o sobě zanechala nějakou formu zpráv, je historií permanentních zápasů a rozporů. Ale vždy se zrodili lidé, kteří hlásali pravdu a naději. Přitom museli bojovat s iluzemi, s nepravdami po staletí zakořeněnými, ať už se jednalo o nová poznání nebo o pravdy o příčinách lidského neštěstí se snahou o jejich zvládnutí.

Honba za majetkem a hmotným požitkem devastuje nejenom duši, ale i přírodu, na které je člověk bytostně závislý. Příkladů je mnoho. Devastace amazonského deštného pralesa, který funguje jako zelené plíce naší planety, je navíc vždy spojená s masakrem zdejších indiánů. Za tím vším stojí bezohlední a bezcharakterní těžaři dřeva, hledači zlata nebo pokladů.

Příroda má řadu látek, které dokáží léčit i choroby, vůči nimž jsme dosud bezmocní. Přitom z těchto přírodních látek známe pouhý zlomek. Mimořádně velká rozmanitost druhů, které se v deštných lesích a oceánech postupně vyvinuly, má značné bohatství vysoce účinných léčebných látek. Je to »zelená lékárna« pralesů a »modrá lékárna« světových moří. Je to cesta léčení nemocí pomocí léčivých bylin, rostlinných výtažků nebo čistých chemických látek získaných z těchto bylin či extraktů. Tento způsob léčení se nazývá fytoterapie (fyton – rostlina, therapeia – léčení). Odborníci se stále znovu podivují nad mnohostrannými možnostmi využití léčivých rostlin. Neznáme všechny tropické rostliny, které mají účinné léčivé schopnosti.

Bezcharakterním lidem a ziskuchtivým desperátům je jedno, že ničením Amazonie zároveň ničí zdejší království rostlin, které je přírodní lékárnou na všechny neduhy lidského zdraví. Jak se ukázalo, dokáží léčit i rakovinu nebo AIDS. Po desítky let získával zkušenosti s touto přírodní léčbou polský seleziánský misionář páter Edmund Szeliga. Se svým týmem, ve spolupráci s indiány, dosáhl tak velkých léčebných výsledků, že udivil celý svět. Podaří-li se zastavit kácení drahocenných stromů v touze po penězích, pak zachráníme léčivé rostliny, které pod nimi rostou. Pro medicínu představuje každý pokácený strom nesmírnou ztrátu. Například jen v rámci boje proti rakovině se vyhledalo asi 3000 rostlin, jejichž účinné látky mohou být nasazeny proti zhoubným nádorům. A celých 70 % z nich pochází z tropických deštných lesů. Ale kolik dalších rostlin, které mají úžasné schopnosti léčit, ještě neznáme. A je docela možné, že se tyto rostliny ztratí dříve, než je dokážeme najít.

Syntetické léky zaplavují náš organizmus vedlejšími účinky, které s sebou přinesla chemie. Oslabují imunitní systém, způsobují bezbrannost vůči poruchám funkcí jednotlivých orgánů atd. Je to smlouva s ďáblem, který na jedné straně pomůže, ale musí se za to zaplatit vznikem nežádoucích účinků, jež po čase mohou vyústit v potíže srovnatelné s onemocněním, které měly léčit. Přitom již dnes existuje amazonská fytoterapie na bázi zdejších léčivých rostlin. Bohužel, akademická medicína se staví proti přírodním rostlinným lékům. Důvodem není jen ego medicínských chemiků, ale i neuvěřitelné zisky farmakologického průmyslu, které se dají srovnat jen s podnikáním ve zbrojním průmyslu.

Vilcacora (Uncaria tomentosa) je jednou z léčivých rostlin pocházejících z jihoamerického kontinentu, z Peruánských And. Její léčebné schopnosti se dostaly na veřejnost díky úsilí polského misionáře Szeliga. Vývar z rozemleté vilcacory léčí rakovinu a často se kombinuje s dalšími přírodními produkty, např. se sandre de drago (dračí krev), což je živice z jednoho amazonského stromu.

O neobvyklých léčivých účincích vilcacory se indiánské kmeny Machiguengů a Pirů dozvěděly od indiánů Ashaninků. Vilcacora roste na území celé Amazonie. Ale pouze jeden druh ze všech asi 60 druhů má silné léčivé účinky. Tato vilcacora, kterou užívají indiánští šamani, se vyskytuje převážně na svazích hor v peruánské Montanii. Je to až třicetimetrová zdřevěnělá liána, která dosáhne plné zralosti asi po 20 letech. Ale z hlediska léčby není třeba tak dlouho čekat. Nejlepší je vývar z kůry nebo z kořene asi tříleté vilcacory. V Jižní Americe využívají indiáni vilcacoru již stovky až tisíce let.

Páter Szeliga získával své zkušenosti z léčení peruánskými rostlinami více než 69 let. Úspěšně dokázal léčit tam, kde moderní medicína zcela selhala.

Páter Edmund Szeliga byl svými nadřízenými poslán na misi do Peru, kde se důvěrně seznámil s indiány, kteří mu předávali znalosti o léčivých účincích rostlin. Proto se začal profesionálně věnovat fytoterapii. V Limě, ve čtvrti Miraflores, založil výzkumný ústav, kde se u něho úspěšně léčilo více než 30 000 pacientů.

Současná medicína, společně s farmaceutickým průmyslem, postupně přerostla do chemické mašinérie, ve které vládne zisk nad utrpením člověka. Páter Szeliga, na základě své desítky let trvající praxe došel k závěru, že sám lidský organizmus je tím nejlepším lékařem a potřebuje jen pomoci v samoléčení. Pokud se podaří spustit vnitřní obranné mechanizmy, pak jejich účinnost je mnohem vyšší než zákroky současné medicíny.

Organizmus je při správné pobídce schopen se léčit sám. A tou správnou pobídkou jsou právě byliny a rostlinné preparáty. Tato cesta je levnější a velice efektivní. Toxicita některých léčivých rostlin není na závadu, ale naopak je kladem. Ale v tomto případě se nesmí dávkovat lehkomyslně a bez hlubokých znalostí.

Fytoterapie efektivně aktivuje imunitní systém k sebeobraně a bez vedlejších účinků. V případě produktů farmaceutického průmyslu je tomu právě naopak. Znečišťují organizmus a často způsobují nežádoucí efekty, které dokonce mohou vést k jinému onemocnění. Amazonský prales je neuvěřitelnou přírodní lékárnou. Bohužel, civilizace, hledači zlata garimperios a bezmezné rabování amazonských lesů nenávratně ničí toto nenahraditelné rostlinné bohatství i s jeho léčitelskými účinky. Je proto docela možné, že mnohé rostliny budou zničeny, aniž bychom poznali jejich léčivé účinky.

Je známo, že to byli právě peruánští indiáni, kteří nalezli lék na malárii, připravovaný z kůry stromu chininovníku. Ale obecně platí, že si indiáni střeží tajemství o svých metodách léčení. Strom získal své jméno po hraběnce Anny Chinchon, která byla vyléčena z malárie jako vůbec první Evropanka.

Krátce na to začali jezuité v Amazonii připravovat z kůry tohoto stromu prášek proti malárii. Tento lék se stal vývozním produktem do celého světa. Proto vláda v Peru zakázala vývoz semen a rostlin chinovníku, pod trestem smrti. Až mnohem později se podařilo německému botanikovi Hasskarlovi vyvézt tajně sazenici pro Holanďany na Jávě, která se stala nejvýznamnějším producentem chininové kůry.

Páter Szeliga byl také svědkem, když indiáni pomocí rostlinného vývaru zachránili patnáctiletého chlapce před jistou smrtí po uštknutí zmije. Léčivé účinky rostlin znali i staří Egypťané, o kterých se tvrdí, že patřili k prvním, kteří je významně využívali v lékařské praxi. Proto se za kolébku fytoterapie uvádí Egypt. V tomto směru léčení se proslavil i všestranně nadaný egyptský mudrc Imhotep žijící v době 3. dynastie za vlády faraona Džosera. Jedním z dalších pozdějších propagátorů fytoterapie byl věhlasní matematik Pythagoras. Výzkumné pracoviště pátera Szeligy spolupracuje s laboratoří Univerzity San Marcos v Limě, která zajišťuje analýzu neznámých rostlin.

Všechny syntetické léky s sebou přinášejí vedlejší účinky. Naproti tomu léčivé rostliny neškodí. Dnes dochází k znovuobjevení jejich účinnosti, zvláště při léčbě tzv. nevyléčitelných chorob, jakými jsou například rakovina nebo AIDS. Chemii se zatím nepodařilo uměle vytvořit struktury, které by dokonale kopírovaly dílo přírody. Přesto příroda často inspiruje chemickou výrobu léčiv. Například jed kurare, získaný z mízy jednoho druhu liány (chondrodendron tomentosum), který používali indiánští lovci k namáčení hrotů šípů, je dnes účinným prostředkem k uvolňování svalstva. Jeho alkaloid nazvaný tubokurarin, dokáže odstranit křeče vyvolané tetanem nebo astmatickou paralýzou.

Obecně lze říci, že se léčivá látka v případě stromů nachází nejvíce v kůře. Jedná-li se o keř, pak se nachází hlavně v kořenech. Dnes asi nejvýznamnější léčivou rostlinou Amazonie je vilcacora, latinsky Uncaria tomentosa, španělsky uňa de gato. Již v době Inků to byla posvátná rostlina. Ale až v 60. letech 20. století došlo k její chemické analýze na univerzitě v Neapoli.

Ukázalo se, že má zcela mimořádné složení alkaloidů a glycidů, které dokáží blokovat rozvoj mnoha druhů rakoviny. V přírodní léčbě se využívá odvaru z několika gramů vilcacory, který se pije 3x denně a patří k neobyčejně účinnému léku i v případech pokročilých stádií rakoviny. Tato rostlina je vynikající antioxidant s protirakovinovými účinky. Zabraňuje vzniku metastáz a způsobuje jejich regres. Dále má antivirové účinky, pomáhá k tvorbě bílých krvinek, stimuluje imunitní systém a zvyšuje fagocytózu. Zlepšuje zdravotní stav i v řadě dalších závažných onemocnění.

U indiánů se rakovina prakticky nevyskytuje. Pokud se tento novotvar u nějakého indiána objevil, vždy to šamani dokázali vyléčit. Páter Szeliga se od indiánského kmene Machinguengů dozvěděl, že rakovinu pomáhají léčit stejné rostlinné preparáty, které jsou účinným lékem na uštknutí jedovatými hady.

Indiánští šamani si po generace předávají znalosti o léčbě pomocí rostlin. Ale jak se zdá, ovládají i jiné transcendentální dovednosti, které tzv. civilizovaný svět nechápe a proto těmto metodám nevěří. Je to naše chyba. Šamani dokáží přivolat i déšť.  Když se v roce 1988 v severní Brazílii rozšířily obrovské požáry v důsledku velkého sucha, setkali se šamani a významní představitelé kmenů Caiapo a Xavante v rezervaci Yanomami, aby uskutečnili rituál deště. To se jim podařilo, neboť na druhý den po tomto obřadu se spustil ohromný liják, který trval několik hodin a uhasil dlouhotrvající požáry během jediného dne. Zní to neuvěřitelně, ale stalo se. Ukazuje se, že existují věci mezi nebem a zemí, o kterých stávající věda nemá ani tušení.

Ale léčba pomocí rostlin má jeden problém. Pokud by se začaly v masovém měřítku využívat k léčbě, pak by se ve velice krátkém čase vymýtily. Proto je nutné tyto rostliny pěstovat ve specializovaných školkách a to jen v oblastech pro jejich růst příznivých. Bohužel, dnes je situace taková, že dochází k nenávratnému ničení rostlin Amazonie jako důsledku nesmyslné těžby až rabování lesů. Někteří odborníci odhadují, že každý den mizí několik druhů těchto rostlin. Mizí tak přírodní léky, které lze použít jak k léčbě dnešních chorob, tak k léčení i zatím neznámých chorob budoucnosti. Tato možnost nám lidem byla dána do vínku, ale nepochopili jsme to.

Dnes se v Amazonii mýtí džungle rychlostí osm hektarů denně. A o další devastaci se starají hledači zlata, kteří otravují řeky sloučeninami rtuti a vytlačují původní obyvatelstvo, jež se zde sžilo s přírodou a po staletí zde zachovávalo přirozenou rovnováhu, která jediná umožňuje naše přežití. Zatím se ještě nacházejí nové léčivé rostliny. Takovým příkladem je podle pátera Szeliga yanali, nedávno objevené. Kořeny této rostliny mají výborné účinky při léčení rakoviny žaludku. Ale pokud se nezastaví devastace Amazonie, uzavřeme si cestu k přírodní léčbě těmito téměř zázračnými rostlinami.

Podstatou rakoviny je změna genetické informace a dalších řídících mechanizmů v buňce. To vede k nekontrolovanému dělení buňky. Typické pro toto zhoubné bujení je, že z nádoru se uvolňují postižené buňky, které se šíří do celého organizmu, kde vytvářejí další nádorová ložiska, zvaná metastázy.

Na povrchu každé buňky je blána, vyplněná cytoplazmou. Buňka dále obsahuje mitochondrie, Golgiho aparát, ribozomy a vakuoly. Buněčné jádro je sídlem genetických informací v DNA a je rovněž obklopeno blánou. Pouze červené krvinky nemají ve svých buňkách jádra. Buňky se množí dělením a tak nahrazují staré buňky. S procesem stárnutí se tato činnost obnovy zpomaluje. Během dělení se DNA rozdělí do dvou shodných částí a každá z nich slouží ke stavbě nové buňky.

V některých případech dojde v procesu dělení k mutacím, kdy nové buňky nejsou identické s původními. Tento »výrobní zmetek« může vést ke vzniku rakovinného novotvaru. Před dělením se geny ukládají do chromozomů a přenášejí se do obou nových buněk. Délka života buňky závisí na jejich typu. Nervové buňky v neuronech se nemění po celý život a naopak některé buňky pokrývající stěnu zažívacího systému žijí jen několik dní. Identita nových buněk se vždy naruší, když gen kontrolující dělení buněk nesplní správně svoji funkci.

Víme přesně, jak vznikají zhoubné buňky novotvarů, ale nevíme přesně proč? Známe jen rizikové faktory. Dnes se také předpokládá, že na vznik novotvarů mají vliv i viry. Pokud obranný systém nezvládne tvorbu novotvarů, pak vzniká problém. Zkušenosti ukazují, že důležitým faktorem podpory obranyschopnosti před abnormálním množením novotvarových buněk je vhodná dieta s odpovídajícím zastoupením vitamínů a minerálů. Základem diety mají být rostliny, které stimulují imunitní systém.

A tím se opět dostáváme k neuvěřitelným léčivým účinkům vilcacory, jihoamerickými indiány nazývané kug-kukjagui, která roste jako dlouhá liána, ale jen jedna ze všech druhů má požadované léčivé účinky. K léčbě se využívají jak její kořeny, tak i kůra. Ale z hlediska její existence je lépe využívat kůru a kořeny ponechat k jejímu dalšímu růstu.

Vilcacora u domorodců plnila a plní roli všeléku, neboť má nejvyšší účinnost v aktivaci imunitního systému díky svým alkaloidům. To potvrdil i dr. Klaus Keplinger z rakouské laboratoře IMMODAL. Ukázalo se, že některé další látky v této rostlině obsažené, umožňují předcházet infarktům, zvyšují produkci leukocytů a tím vytváří ochranu proti řadě virových onemocnění. Nezanedbatelné výsledky se ukázaly i při léčení zánětů kloubů a trávicího traktu, ve kterém dochází k dokonalé očistě všech záhybů po celé délce střeva. Vilcacora též zmírňuje následky ozařování a chemoterapie. Léčí problémy krevního tlaku, pomáhá při astma, cukrovce, žaludečních vředech apod.

Navíc peruánská vilcacora není toxická a nemá vedlejších efektů. Je proto bezpečná i pro děti. Má ovšem silnou odpuzující reakci na cizorodá tělesa v organizmu. Proto se nemůže aplikovat u lidí po transplantaci orgánů nebo kostní dřeně. Nesmí se podávat ani hemofilikům, pacientům s hormonální terapií nebo těhotným ženám (riziko potratu).

Jižní Amerika má několik velkých záhad, mezi které patří šamanizmus, zapomenutá a pralesem ukrytá starodávná města minulých civilizací. Dodnes se hledá prastaré legendární město Paititi, které je asi bájným Eldorádem. Paititi v překladu znamená »mezi řekami«. Najít Paititi by bylo větší senzací, než jaká nastala v roce 1911, kdy se v údolí Urubamby nalezly ruiny Machu Picchu. K nejvýznamnějším záhadám patří právě zdejší léčivé rostliny, které přivádějí k údivu odborníky moderní medicíny.

Amazonský tropický deštný prales se rozprostírá na ploše asi 5 500 000 km². Leží ve státech Brazílie (více než 60 %), Kolumbie, Peru, Venezuela, Ekvádor, Bolívie, Guyana, Surinam a Francouzská Guyana. Amazonský prales představuje více než polovinu ze všech zbývajících tropických deštných lesů na světě. Tento dar přírody významně napomáhá k existenci naší civilizace. Proto jej máme chránit a ne ničit, jak se dnes bezohledně děje.

Zdejší šamani znají nejen léčivé účinky amazonských rostlin, ale díky svému harmonickému spojení s duchem přírody dokáží měnit negativní energii na pozitivní. S pomocí rostliny Ayahuasky jsou schopni dojít až ke kořenům našich problémů, znovu nastolit energetickou rovnováhu a získat cenné informace, které pomáhají pochopit, proč se co děje v našem životě. Odhalí pro nás utajované souvislosti, které nám pomohou prozřít tak, aby najednou bylo vše zcela jasné. Šamanizmus jde ruku v ruce s amazonskou magickou přírodou a s jejím produktem – léčivými rostlinami. Zůstaneme slepí a hloupí a necháme si toto vše zničit nestoudnými nadnárodními korporacemi? Jestliže ano, pak jsme si dobrovolně zvolili cestu ke zkáze.

František Krincvaj