Home Názory Jak jsem se zadýchal s Hamplem a málem se udusil

Jak jsem se zadýchal s Hamplem a málem se udusil

Pavel Votruba

»Velká bezcitnost se někdy tváří jako odvaha,« pravil francouzský básník první poloviny 20. století Pierre Reverdy. Možná právě v tomto duchu se rodil výrok ekonoma a předsedy Národní rozpočtové rady vlády (NERV) Mojmíra Hampla, že totiž: »když Česko chudne, měli by chudnout i důchodci«.

Jak už je člověk z podstaty nedůvěřivý vůči všemu, co se v téhle zemi děje, nejsem dalek od podezření, že onen NERV se takto jmenuje právě proto, aby z něho lidé měli nervy v kýblu. A propó – z toho citovaného Hamplova je v tom kýblu mají minimálně důchodci určitě. Už takhle na prd prožívané stáří by podle tohoto pána asi nemělo být k žití vůbec. Proč rovnou neřekl – když Česko chudne, měli by důchodci co nejrychleji umřít? Proč si přímo úměrně té své velké bezcitnosti nedodá ještě více odvahy? Do hlavy mu nevidím, ale jsem s to tvrdit, že podobné myšlenky mu v ní šrotují.

»Žijeme v průběžném systému. A ti, kteří do systému přispívají, platí ty, kteří z něho čerpají. Bez ohledu na to, že jsou senioři bráni jako speciální skupiny, i důchody musí dýchat s ekonomikou. Jinak budeme hromadit neudržitelné výdaje,« snaží se Hampl hájit onu bezcitnost, tvářící se jako odvaha. Že jako má koule tnut do živého.

Co že to tenkrát vykřikl Petr Cibulka? »Vašku, jsi prase, jsi hovado«… nějak takhle, že? Jak vidno, jsou to slova použitelná univerzálně… Já právě s Hamplem dýchám ty důchody s ekonomikou, ale sakra se u toho dusím…

Tady žádné rádoby ekonomické odůvodnění neobstojí. My teď v praxi hledíme tváří v tvář chladné, bezohledné, bezskrupulózní tržní ekonomice, jež prostého člověka vnímá výhradně a pouze jako nástroj pro tvorbu zisku, resp. nástroj, který – když se opotřebuje a ztratí produktivní výkonnost – je sešrotován. Přesně tak, jak nám to předvádí Mojmír Hampl. Obírají normálního člověka celý život a na stará kolena ho dorazí. Tohle není ani rána z milosti, to je rána z nenávisti. Jsi starý? Pohrdám tebou.

Myslíte, že socialismus by něco podobného dopustil? Že by důchodcům sáhl na život? Nedopustil a nesáhl. Zato Hampl je bez zábran. Mimochodem, já jsem se s ním novinářsky už jednou střetl. V březnu 2020. Na podobné téma. Rovněž jsme byli u těch čísel, u zisku a nákladů. On totiž tehdy, v počátku covidového cirkusu, prohlásil, že (tržní) cena lidského života není nekonečná a hned ji také vyčíslil, a sice na 1,2 miliónu Kč/rok. Napsal jsem mu: »Dobrý den, pane Hample. Spočítal jsem si, že tenhle rok bude můj život stát 1,210 miliónu korun. Promiňte, je to o 10 tisíc víc, než povolujete. Chci se Vás proto zeptat, zda mohu dál žít, nebo pro ekonomiku budu už příliš drahý a měl bych raději skočit z Nuselského mostu? Dovolili jste mně, že jsem si něco málo mohl našetřit, takže pohřeb si samozřejmě zaplatím. Děkuji za odpověď.« Té jsem se přirozeně nedočkal. Místo ní sejmul Hampl důchodce. Na rozdíl od buldočka Jurečky, který zacílil »jen« na ty absolutně bezbranné devadesátileté a starší, Mojmír to vzal z gruntu – hlava nehlava.

Většina toho, co se v životě děje, je nějak ohraničena, má svou hranici nepřekročitelnosti. Kromě tržní ekonomiky, která je ve vztahu k ignoraci základních životních potřeb člověka bezhraniční. Není na světě nic, co by se k životu chovalo tak bezcharakterně a nevšímavě jako tržní ekonomika. Dnes nám to ukázal Mojmír Hampl, včera Marian Juračka, zítra se objeví jiný »bezcitný odvážlivec«, horlivý to služebník globální strategie za snížení lidské populace.

Pavel Votruba

2 KOMENTÁŘE

  1. Buržoazní režim od roku 1989 podporuje bezuzdý konzum namísto investic. Náš národní majetek, který se mohl a měl stát oním „akumulátorem“, byl rozprivatizován. Mít děti se nevyplácí, to je taky obrovská investice. Takže teď není, kdo by pracoval. Stát je zadlužený, rovněž se neinvestovalo do dálnic a vysokorychlostních železnic. To nás ty banány a natřené fasády přicházejí draho.

  2. Votrubo, prase seš ty. Neber si pls do huby důchodce. Mě teda určitě ne. Každý zodpovědný hospodář ví, že může utratit pouze to, co si vydělal. Já nechci, aby za mě dluhy platili moje děti a vnuci. Raději se uskromním. K životu toho už tolik nepotřebuji. Ty přestaň řvát, jdi dělat něco užitečného a spočítej si, jestli dokážeš vydělat alespoň na důchody svých rodičů.

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here