Dovolím si reagovat na dva články pánů Schwarzenberga a Bárty, kteří usilují o navrácení sochy rakouského maršála Radetzkého von Radetz na Malostranské náměstí, tedy jedno z hlavních náměstí Prahy.
Z tohoto místa byl Radetzkého pomník odstraněn začátkem roku 1919, prostě proto, že byl symbolem staré habsburské monarchie. A nová Československá republika se naprosto rozešla s rakousko-uherskou tradicí a způsobem vládnutí.
Domnívám se, že pomníky se mají stavět lidem, kteří něco udělali pro náš stát, pro veřejné blaho nebo vynikli v nějakém oboru a tím byli prospěšní národu a českému státu. Nevím, v čem byl rakouský maršál Radetzký prospěšný pro český stát.
Byl to jistě velmi schopný voják sloužící rakouské monarchii a zájmům vládnoucí dynastie. I J. Bárta připouští, že Radetzký »…v letech 1848 -1849 skutečně bránil území náležící v té době Rakousku a oddálil sjednocování Itálie…«. No, ale o to právě jde. Byl to člověk, vycházející z feudálně-aristokratické tradice, který potlačoval národně osvobozenecké hnutí v severní Itálii. V zásadě, jako schopný vojevůdce, oddálil o téměř dvacet let sjednocení Itálie.
Nechci příliš polemizovat s tím, zda rakouská monarchie byla »zatuchlá« či nikoliv. Podle obou pánů ovšem nikoliv.
Mohl bych v této souvislosti připomenout zničení skutečně české šlechty po Bílé Hoře, vyvlastnění majetku protestantské šlechty a měst po Bílé Hoře. Tehdy došlo k rozchvácení českého majetku, které v dějinách národa nemá obdoby.
Habsburkům se podařilo po Bílé Hoře konfiskacemi majetku nekatolické šlechty vytvořit z jim sloužících cizáků novou šlechtu.
Češi byli po celou dobu Habsburské monarchie jenom kanónenfutrem v dynastických válkách, vedených rakouskými generály. Žádný národní zájem však na těchto válkách neměli.
Oba dva pánové (Schwarzenberg i Bárta) adorují roli Radetzkého v bitvě u Lipska, kde byl náčelníkem generálního štábu K. Schwarzenberga. Nevím, jestli bych zrovna chtěl vidět tak jednoznačně pozitivně vítězství aristokraticko-feudální reakce, vedené ruským carem Alexandrem I. či rakouským císařem Františkem I., nad Napoleonem Bonapartem právě u Lipska v roce 1812. Napoleon byl pravda všeho schopný vojevůdce, ale ať je to jak chce, byl dědicem francouzské revoluce a přinesl do feudální Evropy Schwarzenbergů a Radetzkých a jejich panovníků světlo legislativy, vzniklé v době francouzské revoluce. Mám na mysli hlavně občanský zákoník, uplatněný v mnoha evropských zemích, obsazených Francouzi či pod jejich vlivem.
První Československá republika se hlásila k tradici francouzské a americké revoluce. Nikoliv k tradici nějaké aristokratické koterie, jíž adoruje K. Schwarzenberg. To si, u zakladatelů republiky Masaryka, Beneše, Švehly, Kramáře ad., neumím vůbec představit.
Pokud jde o Žižku a husity, je to stará slabost rodiny Schwarzenbergů. Vždyť to byl právě Karel Schwarzenberg, předek K. Schwarzenberga, který 25. 11. 1889 jako mluvčí české šlechty na českém sněmu na adresu husitů řekl: »My nejsme potomci oné husitské šlechty, která protestovala roku 1415 na sněmu českém proti koncilu kostnickému… My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století a my Schwarzenbergové budeme bojovat proti všem novohusitům s touže rázností, jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům« (citováno z monografie L. Dolejšího, L. Kříže: Husité. Vrchol válečnického umění v Čechách, Praha 2009). Zřejmě je to tedy rodové, protože K. Schwarzenberg si nemůže pomoci, musí zlehčovat Žižku a naopak vyzdvihovat válečníka ze své společenské vrstvy, tedy z aristokracie.
Dovolím si shrnout tuto polemiku s oběma pány. Tradice moderní české a československé státnosti je postavena na republikánství a demokratickém charakteru státu. Není tedy feudálně-aristokratická.
Pokud nějaký pomník patří na Malostranské náměstí a v letech 1928–1940 tam opravdu stál, je to pomník francouzského bohemisty E. Denise, který pro českou věc před I. světovou válkou a v jejím průběhu vykonal mnoho. Ulehčil Masarykovi a Benešovi zahraniční akci ve Francii, protože díky dílům tohoto francouzského historika se Francouzi dozvěděli vůbec něco o Češích. O národu ve středu Evropy, který usiluje o svou samostatnost a o rozchod s prohnilou rakouskou monarchií. Mimochodem, odhalení pomníku E. Denise 28. října 1928 se účastnil jak tehdejší ministr zahraničí Beneš, tak pražský primátor Baxa a celá politická reprezentace demokratických stran, zastoupených na pražské radnici.
Jiří Paroubek