Osudná středa

Je středa 5. října…  Nebojte se, nespletl jsem se. Dnes je čtvrtek. Jen jsem se v myšlenkách vrátil o osmdesát pět let zpět a tehdy, onoho pátého, opravdu byla středa. V ten den ve večerních hodinách se naši předci z rozhlasu dozvěděli, že dr. Edvard Beneš už není prezidentem, že po divokých útocích na něj, většinou zprava, a událostech, které si nemohl klást za vinu, ale přesto v nich prohrál, se rozhodl abdikovat. Dát tak možnost jiným silám, aby zem vyvedla z kolapsu. Snad si v té chvíli neuvědomoval, že vlastně otevírá dveře nejhoršímu póvlu. Věděl jen, že Hitler nedá pokoj, dokud si to s ním, tedy doktorem Benešem, nevyřídí. Pomstychtivý Vůdce neuměl být tolerantní a ani protivníkovi přiznat, že vedl důstojný boj. Navíc prezident pochopil, že u Mnichova nezůstane a že je jen věcí času, kdy další ledy se pohnou. Odejel do své vily v Sezimově Ústí, aby 22. října, prý poprvé v životě, sedl do letadla a odletěl do Londýna do své druhé emigrace. Tady po slibu, že nebude vyvíjet politickou činnost, mohl nějaký čas zůstat, aby dál pokračoval ve své anabázi. Tehdy také přijal nabídku chicagské univerzity na přednášky v oboru politické vědy a brzy odejel do USA.

Ale to jsme se již vzdálili od našeho tématu. Vraťme se do oněch krutých říjnových dnů. Nacistická wehrmacht už obsadila pohraničí a Polsko Těšínsko, mnichovanská vláda podala demisi, aby 4. října dr. Beneš, ještě jako prezident, jmenoval novou. Premiér generál Syrový zůstal, jen pár jmen se změnilo. Především z vlastního rozhodnutí se vzdal funkce Benešův člověk, ministr zahraničí prof. Kamil Krofta, aby ho nahradil nacistům příjemný dosavadní vyslanec v Berlíně, František Chvalkovský. Zůstali Černý, Kalfus, Vavrečka, Fajnor, Bukovský… Jim byl stát předán, aby dělali, co umí, nebo co ještě mohou. A brzy se ukázalo, že toho bude čím dál míň. Tehdejší Brusel se jmenoval Berlín.

A v zemi? Do médií přišli noví lidé anebo ti, co zde už byli, najednou převlékli kabáty. Brzy po odletu dr. Beneše ve městě zpíval Jára Kohout svou posměšnou píseň Sebral Hanku, vybral banku, říkal nám, že má plán, a tím plánem byl aeroplán. Své protibenešovské, protičapkovské a antižidovské články psali spisovatelé a básníci Durych, Zahradníček, Deml, Renč… Z Národního divadla byl vyhnán Hugo Haas, z »prken, jež znamenají svět« Werich s Voskovcem, byla zakázána KSČ…

Onoho 5. října se už demobilizovaní vojáci začínali objevovat na svých civilních pracovištích. Shodili uniformu a proklínali ty, kteří nás zradili. Mnozí jistě i prezidenta, protože nezavelel do boje. Neznali všechno, nevěděli, že komplot nás odsoudil k tomu, abychom se stali první obětí. Beneš už ovšem tušil, přes ujišťování, že západní mocnosti nové hranice budou garantovat a že mír bude v Evropě díky naší oběti zachován, že to nebude nadlouho. Nepochybuji o tom, že ve dnech následujících velmi plánoval své další kroky. Že sedával v zahradě pod svou sezimoústeckou vilou a promýšlel, co dál, a uvědomoval si, že zůstane-li, národu nepomůže a sám sebe zahubí. Odletěl tedy a skutečně netrvalo dlouho, jeho obavy se potvrdily a on se znovu mohl postavit do čela zahraničního odboje. Je ovšem pravdou, že už před 15. březnem 1939 navázal kontakty s rodícím se podzemím a že z důvodu své funkce, jíž se vzdal pod nátlakem, a tedy vlastně nevzdal, mohl protestovat proti záboru zbytku Československa a později, po vypuknutí Druhé světové války, už i v Británii s ním jednali jako se zástupcem našeho národa. To ovšem už u moci nebyl Chamberlain.

Pomnichovská demise prezidenta Beneše znamenala definitivní konec masarykovské republiky. Druhá republika byla už rozhodujícím krokem k porobě. Mnozí z těch, kdo převzali zem z Benešových rukou, zrazovali krok za krokem. Nemálo z nich se dokonce dalo do služeb nacistického režimu, a tak se spolupodepsalo na tři sta šedesáti tisících obětí perzekucí a zloby. Je paradoxem, že některé z nich současná moc vyzvedává a zatracuje naopak ty, kteří položili své životy v boji proti fašismu a dokonce ponižuje i osvoboditele, bez jejichž obětí bychom dnes byli vymazáni z map.

Na závěr svého zamyšlení se zase jen ptám: Nepodobá se dnešek tak trochu období po Mnichovu? Bojím se totiž. Čeho? Nového 15. března a válkychtivosti mocných.

Jaroslav Kojzar