Strana národní jednoty má svůj začátek v Mnichovu. Vlastně v pomnichovských dnech. Jen krátkou dobu totiž nechalo nové pomnichovské vedení země existovat skutečnou opozici. Šéf agrárníků Rudolf Beran, muž, který se stal vlastně diktátorem ve zbytku republiky, se rozhodl pro variantu ‚autoritativní demokracie‘ a k tomu nepotřeboval klubko stran. Napřed si to vypořádal, pokud jde o české země, s komunisty a pak určil, že stát (česká část) bude mít jen dvě politické strany. On a jeho příznivci donutili vše, co stálo napravo od středu, » sjednotit se « do zmíněné nové strany. Ta měla vládnout. A vládla. Tak vznikla Strana národní jednoty. Ta druhá, která se konstituovala brzy poté, byla určena k podřízenosti. Snad ani její vůdci totiž nemysleli, že budou schopni se domáhat alespoň nějakých demokratických práv.
V té první straně se ‚sjednotily‘ všichni od agrárníků počínaje, přes živnostníky, lidovce, fašisty až k pravicovému křídlu národních socialistů. Do oné druhé – ‚loajální opozice‘ – se vtěsnali sociální demokraté a levá část národních socialistů. Komunisté na hru Rudolfa Berana a agrární strany nepřistoupili. Ostatně s nimi tehdy stejně nikdo nepočítal.
Bližších informací o zmíněném sjednocení není moc. Vlastně už šlo jen o oficiální akt, protože po Mnichovu stejně jiné strany než ta Beranova neměly prakticky žádnou možnost, jak ovlivňovat dění. Jen prý Národní obec fašistická se trochu zpěčovala, ale když její členstvo bylo ubezpečeno, že »žádný žid« se nestane členem nové strany, rozhodli se i se svým vůdcem Radolou Gajdou vstoupit do Strany národní jednoty skoro manifestačně.
A program? Nejlapidárněji ho za všechny vyjádřil právě Gajda: »Nebudeme potřebovati humanitu jako Masaryk. Potřebujeme převychovat národ… Musí se vychovat jiná mládež, jiný duch. Vidíme, jak v Německu za tři roky se zocelil národ…« a ještě dodatek: »Židovská otázka bude brzy vyřešena, ovšem cestou zákonnou«. Brzy podle tohoto ‚mustru‘ začali postupovat první pisálci. Namátkou jmenujme oficiální literární tvůrce Druhé republiky Floriana Eisnera, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Václava Renče, Jana Zahradníčka ad.
O programu tedy bylo jasno, i když v polovině února 1939 už spatřil světlo světa program nový, jenž dokonce počítal s tím, že ‚loajální‘ Národní strana práce bude zrušena a ve stylu nacistické NSDAP bude vládnout toliko Strana národní jednoty.
Zatím jediné jsem nezmínil, tedy, kdy vlastně zmíněná strana vznikla. Jsou kolem toho rozepře. Jisté zřejmě je, že 17. listopadu 1938 byl připraven program a oficiálně vyhlášen záměr na zřízení NSP. Jisté? Ani to bych si nedovolil zodpovědně tvrdit.
Podle serveru Moderní dějiny, moderního portálu pro učitele, studenty a žáky, Strana národní jednoty vznikla 18. listopadu 1938, právě před osmdesáti pěti lety. Podle wikipedie to bylo až 22. listopadu, což pak bylo doplněno charakteristikou, že se tak stalo »v rámci tzv. ‚zjednodušení politického systému‘«. Nevím, zda záleží na přesném datu. Asi nikoli. Dokonce nevěřím, že by se historici o tuto záhadu měli zajímat. Nestojí to za jejich čas. Jde v tomto případě jen o vykreslení tehdejší situace, kdy národ začal být apatický, a o doplnění profilu Rudolfa Berana. V dubnu 1947 ho odsoudili na dvacet let vězení, v roce 2022 byl rehabilitován. Proces z dubna roku 1947 byl totiž anulován. Polofašistická strana, v jejímž v čele stál, nebyla dána ‚na misku vah‘. Ani to, že první opatření proti židům, která měla pozdější vyústění – tedy už pod německou nadvládou – v Terezíně a Osvětimi, se připravovala a přijímala pod jeho vedením. Na soudu se údajně všechno smrsklo na hodnocení jedné fotografie, kde si podává ruku s protektorem von Neurathem.
Dějiny Strany národní jednoty nám většinou máloco povědí. Skončila svou činnost s příchodem nacistických okupantů, aby se včlenila do Háchova Národního souručenství. To je ovšem na jiné vyprávění. Nic se ovšem nemůže změnit na tom, že právě ona přetvořila demokratickou republiku v polofašistický stát, který připravil půdu okupantům. U toho Rudolf Beran byl a dokonce jako hlavní osoba. A tak čekám, kdy současná moc začne rehabilitovat další zrádce, které Drtinova justice po válce odsoudila. Upozorňuji jen na to, že tehdy v čele ministerstva spravedlnosti byl významný představitel bloku, jenž v únoru 1948 podal demisi. Komunisté tehdy, tj. v době soudu s Rudolfem Beranem, soudnictví nevládli. Přesto chápu, že jejich obvinění z jakéhokoli prohřešku rázem smyje vinu z toho, kdo se provinil anebo rozhodl ne podle dnešních měřítek. To se týká i procesů z prvních poválečných let.
Jaroslav Kojzar
Komunisté nikdy a nikde neodstranili demokracii, vždycky to provedli pravičáci, jak dokládá i tento článek. I když to byla jen „demokracie“ buržoazní, vyznačující se cenzurou, střelbou do hladovějících dělníků i rozbujelou korupcí, přesto byli komunisté v září 1938 jako jedni z mála připraveni za ni bojovat. Pravičáci, nastolivší otevřenou diktaturu, patřili k těm samým, kteří v současnosti adorují Pinocheta, kolaborují se sudeťáky, vedou útočné války, podporují fašizoidní režimy, znovu zavádějí cenzuru (zrušenou komunisty), potlačují svobodu slova i jinak pošlapávají lidská práva.
Samozřejmě že po osvobození v roce 1945 neměli Češi a Slováci zájem vracet se k neúspěšnému a po všech stránkách zkrachovalému modelu. Uspořádat „svobodné volby“ podle dnešních pravidel, nejspíš by v nich zvítězila NSDAP.
Jsem rád, že komunista Kojzar považuje vládnutí jedné dominantní strany za diktaturu. Ano bylo tomu tak jak za německé okupace, tak za vlády bolševiků od roku 1948 do roku 1989. Tehdy byla vedoucí úloha komunistické strany dokonce zakotvena v ústavě. Kojzar tento neblahý stav ve svých článcích aktivisticky obhajoval a kriminalizoval všechny, kteří o tom byť jen nevinnou narážkou vyjádřili pochybnost. Po válce byli podobní aktivističtí novináři posíláni na popraviště. Kojzarovi nebyl zkřiven ani vlásek a může tu i 34 let po sametové revoluci dál šířit svoje zcestné, zkreslené představy o naší historii a obhajovat zločinný komunistický režim. Činí tak ze soukromého média dotovaného ruskými rubly.
Klást na jednu úroveň německý fašismus a poválečné socialistické Československo může jen nedomrlý nevzdělaný antikomunista odkázaný na bláboly z Wikipedie; tyto atributy splňuje zdejší primitivní antikomunista Brázda.
Přes kriminalizaci pochybujících je tady naopak Fialův režim.
Skvělé články pana Kojzara čtu velmi rád. Dnes je to jediný novinář, který píše kvalitní pojednání o problematice která mě zajímá. Web iPortaL24 hodnotím velmi vysoko a přispívá tomu hlavně pan Kojzar, ale i další autoři článků v iPortaL24.
Zuřivý antikomunista Brázda, který tady mluví za nedomrlé antikomunisty a podporovatele Fialova režimu, si zase nenechal ujít příležitost otřít si svoji držku o článek v iPortaL24. Brázda se svou třídní nenávistí vůči socialismu tady předvádí svoje slohové spartakiády a svoje plytké vědomosti zásadně gůglované a dolované z prolhané režimní Wikipedie.
Brázda se hlavně vyznačuje provládním vlezdop*rdelismem a láskou k Fialovi a Rychetského Pětikoalici a Pavlovi a vnucuje to tady ostatním.
Věřím tomu ,že přijde doba Diskuse ,co a proč se stalo od roku 1938.V současnosti ,kdy zde vládnou fašouni víc jak 30let ,nelze vést jakoukoli veřejnou diskusi k problémům po roce 1989 aj.
Abychom alespoň částečně napravili Kojzarovu atrofovanou historickou paměť, dodejme k osobě Rudolfa Berana, že hned 15. března 1939 podala jeho vláda demisi. On sám pak byl za války členem odbojové organizace Politické ústředí, za což byl v roce 1942 v Berlíně odsouzen k 10 letům žaláře za velezradu. Zda byl další rozsudek na 20 let z roku 1947 (v jeho 60 letech to bylo na doživotí) spravedlivý, nechť si každý udělá úsudek sám.
Karle, Vy jste král? Už poněkolikáté svůj názor uvádíte v množném čísle – jako „my veličenstvo“ nebo jste se jen sám pasoval do role tiskového mluvčího kohosi? 🙂