Sto let by dnes mohl slavit Oldřich (pro mě tehdy Olda) Kryštofek. Byl jsem ještě kluk, pionýr, když k nám do pionýrské skupiny Nikose Belojannise na pražských Vinohradech chodíval.
O patnáct let starší kamarád a hlavně vypravěč. Nově vzniklá pionýrská skupina měla jen něco málo prvních členů. Teprve postupně se rodiče i žáci museli »za pochodu« seznamovat s novotou. A škola? Proslavil ji svým ředitelováním spisovatel Karel Václav Rais a vlastně i to, že při únorovém americkém bombardování Prahy jedna z bomb padla přímo na křídlo obrácené směrem k parku. Zničila několik poschodí a trhlina se musela zacelit. Tehdy z ještě chlapecké školy na Náměstí Míru jsem sem přišel i já a po několika měsících už jednotného vzdělávání jsem společně s jedním kamarádem a třemi dívkami z naší třídy doplnil několik dalších z druhé základky, která s námi sdílela stejný objekt.
Olda na chvíli zmizel z našeho obzoru. To jsme nevěděli, že kvůli jakési kritice básníka Vítězslava Nezvala musel na čas z redakce Mladé fronty, kde byl od jejího vzniku, odejít a »získávat ostruhy« v dělnickém povolání. Byla to podivná převýchova, ale patřilo to k době. K nám se však vracel a ještě jako »dělňas« nám přicházel vyprávět o budoucnosti světa. Věřil v socialismus, hluboce věřil. Z intelektuálního básníka se postupně měnil v toho »proletářského« – tak jsem si alespoň »svého dělnického spisovatele« představoval já. Možná z těch důvodů jsme se docela spřátelili, pokud se kluk s chlapem o tolik starším může spřátelit. Proto jsem s ním vícekrát, když byl pozván na besedu do nějaké pražské pionýrské skupiny, jezdil i já… a poslouchal.
Vyprávěl také o válce, o okupaci, o svém zatčení, které ho nakonec dovedlo do koncentračního tábora Flossenbürg, kde byli vězněni Canaris, filozof Záviš Kalandra, ruský generálporučík Karbyšov, jeden z největších odborníků na opevnění, generálové Viest a Golin či třeba bývalý rakouský kancléř Schuschnigg. Mluvil také o pochodu smrti, kterého se musel účastnit, o tom, jak ti, co už nemohli, byli bez milosti zabíjeni. Byl pro nás, jednoduše řečeno, hrdina. Slyšel jsem jeho vyprávění na toto téma vícekrát a chtěl se mu podobat.
To, že v té době spolupracoval, jak se dnes uvádí, s StB, jsem nevěděl, ale dokázal bych to při jeho tehdejším socialistickým zanícením pochopit. Vždyť přece »kdo nejde s námi, jde proti nám«. Tak jsme to tehdy chápali. Dokonce i my špunti. Jeho »knihotéka« z té doby je dost dlouhá a čtena byla – není pravdou, že nikoli.
Když se stal šéfredaktorem Pionýrských novin, setkával jsem se s ním už méně často. Jen si pamatuji na jeden večer ve Viole, kde jsem se účastnil jeho pořadu s názvem Večer u carevny, který se vlastně skládal z veršů Isaaka Babela a Anny Achmatovové. Výběr básní byl velmi působivý, stejně jako jeho průvodní slovo. Sedli jsme si pak »u sklenky vína« a zavzpomínali na minulost.
Pak už vím, že v šedesátém osmém převzal předsednictví Pionýra, který se odtrhl od Svazu mládeže, osamostatnil. To byla později pro Oldu velká přítěž a znamenala vyloučení z KSČ. Jeho postoje v Pražském jaru jsem však už neznal. Jen vím, že Olda tak ztratil možnost publikování a vlastně smysl života. Nakonec se dostal až k samizdatům. I těch napsal řadu.
Dnes si málokdo na sté výročí narozenin Oldřicha Kryštofka vzpomene. Pro levicové spektrum je spojen s pravicovým disentem, pro pravicové spolupracovníkem StB, pro »kulturní polistopadovou veřejnost« údajně básníkem agitek, pro všechny někým na okraji literatury, na rozdíl od »židobijců« Čepa, Zahradníčka aj.
Ovšem to, že byl jen »básníkem agitek« však není pravda. Byl básníkem, jehož verše jsme četli a učili se zpaměti, alespoň část naší generace, která se teprve v padesátých letech snažila najít své místo v tom podivně tvarovaném světě. I když chápu, že to bylo pro mnohé z nás velmi těžké. Olda sám při tom také vícekrát ztratil půdu pod nohama, aby nakonec musel dožít v roce 1985 ztracen jako »zbloudivší mraveneček někde na pokraji mraveniště«.
Jaroslav Kojzar
Děkuji za vzpomínku