Chodit po Krkonoších je krásné! Tedy pro mne od jara do podzimu, protože lyžování pro lyžování mě nikdy nebavilo. Promiňte mi to, ale polykat kilometry šoupáním nohou, či rychlým míjením zasněžené přírody, kterou vlastně při sjezdu ani nevnímáte, to si myslím, že pro normálního člověka, tak trochu střeleného přírodou nic není. Ale jít pěšky místy, kde se nevyskytuje moc lidí (to už je dnes v Krkonoších taky výjimka), a vnímat krásy přírody, a nejen za sluníčka, to si dám líbit. Třeba i za deště, mrholení či ještě za jarních fujavic, které zapudrují krkonošské velikány sněhem, to mám opravdu rád! A rád jsem to podnikal v dobách, kdy jsem v Krkonoších i pod nimi pracoval a i potom, když už jsem »jen« vodil exkurze, či sám, kdy jsem prováděl své výzkumy. Víte, když v Krkonoších mrholí a kapičky vody se vám sráží na šatech i ve vlasech a voda čvachtá pod nohami, jsem se vždy rád procházel krkonošskými rašeliništi, či spíše podle jejich okrajů a vstupoval do nich jen tam, kde býval dřevěný chodníček, či sám na těch chodníčcích pracoval.
Ach, krkonošská rašeliniště! Jsou jednou z forem arkto – alpínské tundry Krkonoš, která představuje naprosto unikátní přírodní prostředí v kontextu celé střední Evropy. Měl jsem možnost si je porovnat se skutečnou tundrou v Norsku či Švédsku a těch rozdílů jsem moc nenašel. Až na tu velikost. Ale i malá rašeliniště jsou krásná. Ta krkonošská je taková, řekl bych, nefalšovaná. I když je menší, než ta severská, je to rozsáhlá plocha, mírně zvlněná kopečkovitými vyvýšeninami, bulty, a mezi nimi se v mírných prohlubeninách, šlencích, se leskne tu a tam vodní hladina. A rostou zde opravdu vzácné rostliny a žijí opravdu vzácní živočichové. A pak tu byly ještě vlhké flarky a větší rašelinná jezírka s tmavou vodou, která se sice zdají velmi hluboká, ale největší hloubka je tak kolem jednoho metru. Tu roste vzácný pozůstatek z dob ledových ostružiník moruška, nízká to bylina s červenými plody, tedy nikoliv trnitý keř, jak se na ostružiníky sluší. V kleči, co roste na rašeliništi, zahnízdil příbuzný slavíka modráček tundrový. Nejnápadnějšími rostlinami krkonošských rašelinišť jsou ovšem ostřice, běžné druhy, ale i některé velmi vzácné, jako jsou ostřice bažinná a ostřice Fyllova. Bují hlavně v prohlubních a kolem otevřených tůní a na bultech pak rostou třeba klikva žoravina, kyhanka sivolistá, šicha černá a šicha oboupohlavná. Vzácná je tu i vrba laponská pravá, lomikámen sněžný, blatnice bahenní velmi podobná zakrnělé sítině, i všivec krkonošský, vzácné rašeliníky a vše doplňují běžnější ostřice, keříky vřesu a hlavně běžné i vzácné mechy rašeliníky. Mnohé z těchto rostlin bychom našli až za polárním kruhem. Jediné, co tu chybí, je věčně zmrzlá půda (věčnaja měrzlota) v podloží rašelinišť. Zbrázděné plochy krkonošských rašelinišť skutečně připomínají severskou tundru. Věčně zmrzlou půdu tu suplují zdejší horniny a úbytek vody nahrazují bohaté srážky. Co naplat, už mi teče i za krk. Ale je to tu krásné.
Dlouhá zima a krátké léto, věčný vítr, to všechno jsou podmínky severské tundře podobné. I kulík hnědý tu hnízdí. Patrně už od dob ledových. Však naše tundrová rašeliniště v Krkonoších jsou s našimi nejvyššími horami pevně spojena, i když jim říkáme »střípky krajiny«.
Nejvýznamnější jsou národní přírodní rezervace Černohorské, které se nacházejí v horské proláklině asi 1 km severně od vrcholu Černé hory. Jeho vznik datují odborníci do doby před přibližně 6000 lety. A dále je to Úpské rašeliniště, které se nachází v mělké proláklině mezi Hraničním hřbetem a Studniční horou asi 2 km západně od Sněžky, ve výšce 1400–1425 m n. m. A řada dalších, byť menších i malých. Važme si jich, jsou skutečně dokladem bývalých horských ledovců a jsou krásná!
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora