Bylo to ještě v padesátých letech, kdy jsem se za svých návštěv u kamaráda Honzy S. dívával na obraz Emila Filly. Rozuměl jsem mu málo, i když jsem byl čerstvě přijatý student dějin umění a potom historie na Filozoficko-historické fakultě UK. Jeho rodiče, významní funkcionáři vědy a výzkumu, ho umístili do »přijímacího salónu«, jímž byla široká a vzdušná vstupní chodba do jejich bytu. Ona lékařka s okresní pediatrickou funkcí, on, otec kamaráda, šéf konstrukční kanceláře jedné z tehdejších nejvýznamnějších pražských továren. V té době spíše pod vlivem čumpelíkovské zjednodušenosti a plakátového umění jsem Fillovy obrazy, jeho kubistické období, ne zcela chápal. Tedy jeho rozkládání obrazu a jeho pohledu z mnoha stran. Později se to změnilo a onu tehdejší zjednodušenost jsem odvrhl a spíše chápal myšlení Procházků, Justitzů či Kubištů, a dokonce jsem jeden čas měl mezi svou malou sbírečkou reprodukcí také Fillovo Zátiší s houslemi či dokonce jeho Čtenáře Dostojevského.
Dnes je to sedmdesát let, co na sedmý infarkt Emil František Josef Filla zemřel. Dostalo se mu mnoha poct, zanechal po sobě veliká díla, i když po listopadu se mnohé z Národní galerie přestěhovalo do majetku potomků, kterým šlo o peníze a nikoli o to, aby Fillův odkaz patřil všem. Stačilo jen tvrdit, že jeho dílo bylo darováno státu pod nátlakem. Sbírky Vincence Kramáře se nepodařilo zprivatizovat, mnohé z obrazů profesora Filly však ano. Pro dědice je to terno, pro zemi tragédie, ale myslí někdo v době gründerského kapitalismu na stát a národ, když se lze obohatit? Omlouvám se, jsou lidé, kteří na zemi myslí, těm patří naše úcta.
Kdo vlastně byl Emil Filla? Malíř, jenž v pětadvaceti letech společně se stejně starými druhy založil skupinu, která se čelem postavila proti akademismu a ustáleným klišé. Neodsuzuji velikány před nimi, nebýt jich, nebyli by vlastně ani oni, ale nová doba potřebovala také nové podněty. Ve Francii to dávno před tím byli impresionisté, expresionisté či pointilisté, v Rakousku »vídeňská secese«, v Norsku naturalista a postimpresionista Munch, v Německu mnichovská akademie, jež se odvážila rozbíjet dosavadní pohledy na svět a v níž své názory upevňovali malíři Klee, Kandinskij, Corinth, Greiner atd. A také u nás skupina mladých umělců odvrhla dosavadní vyjeté koleje a v roce 1907 uspořádala svou první výstavu (Filla, Feigl, Horb, Kubín, Kubišta, Nowak, Longen-Pittermenn, Procházka). O rok později jich pak bylo už jedenáct (přibyli Vincenc Beneš, Linka Procházková a Špála). A i když soudržnost skupiny dlouho nevydržela, s jejich názory a s názory dalších a dalších výtvarníků, které ovlivnila buď Osma anebo po Velké válce zákopy, bylo nutné počítat.
Filla se válečnému poli útěkem vyhnul. Z Francie, z níž měl být jakožto Rakušan vyhoštěn, utekl do neutrální Belgie. Odtud spolupracoval s Maffií a předával dál její vzkazy z domova. Tady navázal přátelství nejen s belgickými malíři a sochaři, ale i s významnými představiteli země. Proto po Velké válce mohl dokonce nastoupit na zdejší nově zřízenou československou ambasádu. Když se vrátil domů po krátké službě na ministerstvu zahraničí, začal se cele věnovat malování. Najdeme ho v tzv. avantgardě a v levicových organizacích a dokonce v KSČ. Tehdy se věnoval protiválečným tématům a nevynechával ani ta sociální.
Pak přišla okupace, v druhé zatýkací akci – Albrecht der Erste – byl stejně jako několik stovek známých osobností v den napadení Polska zatčen a ocitl se v koncentračním táboře Buchenwald společně s malířem Josefem Čapkem, lidoveckým poslancem Josefem Plojharem, bývalým primátorem Prahy Petrem Zenklem, sociálním demokratem Antonínem Hamplem, novinářem Ferdinandem Peroutkou, kunchistorikem V. V. Štechem, architekty Jiřím Krohou a Emanuelem Šlechtou… Tady se setkal s již dříve zatčenými komunisty, Josefem Frankem, Bedřichem Kozelkou, Květoslavem Innemannem, Karlem Sršněm a dalšími, které sem postupně doručovalo gestapo – Josefem Dvořákem, Josefem Teslou, Aloisem Grebeníčkem, Mílou Šedivým – a s německými komunisty, kteří tu byli zavřeni již od třicátých let a vedli táborové ilegální hnutí. Zdejší podmínky mu nedovolily malovat, ale své poznámky z oné doby si, stejně jako své politické přesvědčení, zachovat mohl. Ty se pak staly základem jeho »textů z Buchenwaldu«.
Po válce se stal profesorem na nové vysoké škole – VŠ UMPRUM – a působil zde další čtyři léta, kdy ho srdce donutilo z jeho tamního ateliéru odejít. Onoho sedmého října před sedmdesáti lety sedmý infarkt znamenal smrt. Pseudorevoluční formalismus oněch poúnorových let v umění se jistě dotkl také jeho. Přechodné období ovšem překonal, i když ne vždy byl ve svých dílech pochopen a musel čelit hlouposti dokonce i některých svých přátel, s nimiž před válkou sdílel názory hlásané a prosazované avantgardou. Brzy však to, co zachytil na plátno nebo jiný materiál, bylo zase znovu jednoznačně vysoko oceňováno.
V té době vytvořil svůj cyklus velkých maleb s tématem slovenských zbojnických písní. Navázal tak na svoji »předválečnou Kytici«. Údajně velmi moderní pojetí znamenalo zrušení jeho připravované výstavy. Dílo však bylo možné shlédnout na chodbách jeho vysoké školy. Zmiňme i jeho teoretické práce, kterých za svůj život napsal nemalý počet. Tím se postavil po bok největších znalců dějin umění a výtvarné teorie u nás. Přes ono zmíněné nepochopení šéfů tehdejší výtvarné organizace však zůstal věrný svým levicovým postojům, národnímu duchu a protiválečným názorům, což podle dnešních výkladců historie a umění může být na závadu. Patříme totiž k nejmilitantnějším státům v Evropě. Naštěstí nemáme dost sil, tedy naši představitelé, abychom rozpoutali válečnou smršť. I proto se dnes pokloňme Fillově práci a dílu.
Jaroslav Kojzar