Přesně ve 12.33 vypuklo Pražské povstání. Tak je to zdokumentováno. Bylo spontánní, i když na počátku bylo »popletené« česko-německé odvysílání času. Boj o rozhlas, kde vlastně poprvé byly použity zbraně, zahájil revoluci v celém městě. Původní plány, které připravovaly ilegálně vytvořená Česká národní rada a revoluční vedení města, se »za pochodu« musely měnit. Proti 40 000 nacistických plně vyzbrojených vojáků vystoupily desetitisíce málo vyzbrojených Pražanů. Boj za svobodu však nastal. Pro wehrmacht a ozbrojence z SS to byla komplikace, protože Praha znamenala »mosty« a tedy přechod přes Vltavu. Ty jinak totiž teprve o mnoho kilometrů na jih umožnily přejít z východu, kde se Němci snažili zadržet Rudou armádu, na západ. Tam je, alespoň o tom byli přesvědčeni, čekalo »lepší přijetí«. Američané v Plzni totiž neměli ony hrůzné zkušenosti z jejich jednání jako sovětští vojáci a dalo se předpokládat, že k zajatcům budou vstřícnější.
5. května tedy vypuklo Pražské povstání. Brzy se vedení odporu vzpamatovalo a začalo dění dávat řád. To se boje u rozhlasu pomalu chýlily ke konci. Bylo mně tehdy osm a byl jsem od Prahy daleko. Společně s babičkou jsem u jediného rozhlasového přijímače v naší části obce, kousek od naší chalupy, poslouchal volání českého rozhlasu. Báli jsme se o mé rodiče. Bydleli jsme v Praze totiž v bloku, kde byly i rozhlasové budovy. Z okna kuchyně jsme se dívali na zadní trakt budov vzdálených nejvýše sto metrů. Obavy měly své oprávnění. Tatínek se skutečně do bojů o rozhlas zapojil. Společně s dalšími několika muži z domu sousedícího s rozhlasovou budovou se pokoušeli dostat dovnitř prokopáním dělící stěny, aby pomohli bojujícím obráncům. Dostali se tam a možná, že také to napomohlo ke kapitulaci zdejší nacistické posádky. To jsme my v obci v sousedství Zlonic nemohli vědět.
Už navečer bylo jasno. Praha povstala. Němci byli zaskočeni. Prý, napsal kdosi zcela nedávno, že to bylo post festum, že vlastně jsme si tak budovali pozici bojujícího národa. Onen autor ovšem »pozapomněl«, že podobná povstání před příchodem spojenců proběhla i v Paříži a v mnoha italských městech. Všude vlastně šlo o podporu osvoboditelům a vyvrcholení odplaty.
Ten den se začalo tedy bojovat. Už nešlo jen o rozhlas. Stejně se hlasatelé museli z budovy přesunout jinam. Nebylo bezpečné odsud vysílat.
Největší boje vzplály ve středu města pod Staroměstským náměstím, u některých mostů, na jižních přístupech k městu, v oblasti Dejvic a Bubenče, okolo Petschekova paláce, Jindřišské věže a Václavského náměstí, pod smíchovským nádražím, na pankrácké pláni… Jak jim však čelit, když zbraní a střeliva bylo málo? Tehdy na návrh Josefa Smrkovského, který v ČNR zastupoval komunisty, bylo přijato rozhodnutí postavit přes noc všude, kde to půjde, barikády. A skutečně. Přes noc vyrostly skoro ve všech částech města. Dnes víme, že jich bylo 1583, ale tehdy je nikdo nepočítal. Zaskočeným nacistům nezbývalo než dobývat jednu podruhé a většinou při tom ani neuspěli.
Bojovalo se dalších několik dnů. Byl to boj »na život a na smrt«. Ještě devátého května umírali lidé, ale o tom až příště. Nepomohla totiž dohoda zvaná po signatářích Toussaint-Kutlvašr, jíž domluvilo 8. května německé velení a Česká národní rada. Sice většina Němců město podle ní ráda opustila, ale Pücklerovi příslušníci eses, kryjící ústup směrem na Rokycany, si při tom neodpustili hrůzně vraždit a pokoušet se likvidovat ty, kteří jim stáli v cestě. Také jinde ve městě se však stále bojovalo a dohoda se nebrala příliš vážně.
Když se po osvobození sčítaly oběti, bylo jich podle slovníku vypracovaného Svazem protifašistických bojovníků na tři a půl tisíce, tedy těch na straně Pražanů. Současná wikipedie však udává jiný, podstatně nižší údaj – 1500 barikádníků. Jenže k tomu dodává tři sta vlasovců, padesát rudoarmějců a na jeden tisíc německých vojáků a neupřesněný počet civilních osob. Vlastně jde o číslo zřejmě ještě vyšší, než se domnívali autoři slovníku ze sedmdesátých let. Jde jen o číslo rozklíčované, přičemž jeho neúplnost potvrzuje také to, že jako padlí se uvádějí jen ti sovětští vojáci, co zahynuli na území hlavního města, a pomíjejí se ti, co zemřeli na cestě ho osvobodit.
Tak lze opticky snížit počet zabitých a ještě přiklonit ručičku vah na protibarikádnickou, tedy protičeskou stranu.
Jaroslav Kojzar
Češi ani Slováci si nemají co vyčítat, nikdo se jich na počátku války na nic neptal. Když se někdo zapojil do odboje, udělal hodně nad svou povinnost. ❤
Budiž věčná čest a sláva sovětským vojákům, kteří 9. května 1945 završili v Praze osvobození Československa od německé okupace a poroby. Budiž věčná čest a sláva Sovětskému svazu a jeho Rudé armádě, která osvobodila Československo.
Jako novinář byste měl zdroje ověřovat. Donedávna se ztráty českých povstalců uváděly ve výši 1694 mrtvých, ale Vojenský historický ústav k 70. výročí Pražského povstání vydal publikaci zahrnující 2898 padlých účastníků Pražského povstání, tedy téměř dvojnásobek.
Můj táta se narodil na Smíchově a jeho otec měl kožešnický obchod.byt a vilu.Nevím kdy jeho maminka prodala po smrti svého manžela vše ,ale vím ,že táta jako dvacetiletý bojoval v květnu u ČS rozhlasu ,vstoupil do KSČ a odstěhoval se do pohraničí a městečka Mladé Buky u Trutnova ,kde jsem se narodil v roce 1951. Dětství jsem měl velmi hezké ,vždyť jsem nezažil kapitalismus.Jenom lituji ,že jsem s tátou nemohl diskutovat o politice ,protože když mi bylo 16let tak těžce onemocněl a za rok zemřel v roce 1968. Jedno vím,že byl velmi čestný ,rovný muž a možná proto dnes již víc než 15let volím komunisty .