Prezident Beneš se zasloužil o stát

Za datum pohřbu prezidenta dr. Edvarda Beneše, který zemřel 3. září, byl zvolen pátek 10. září 1948. Den před tím se s ním rozloučili oficiální představitelé země a ti, kteří přišli do ulic Prahy, kudy putovala jeho rakev. Pak ji naložili na vlak a cesta do Sezimova Ústí, kde na něho čekaly zástupy lidí, se v opačném směru opakovala. Zemřel totiž tam, ve své vile, kam odešel po červnové abdikaci, aby se po několika dnech svého »posledního pobytu« v hlavním městě, sem zase definitivně vrátil. Tady ho také vítaly tisíce lidí a přišly se s ním naposledy rozloučit.

Podle dnešního výkladu šlo o jistou provokaci proti novému poúnorovému režimu. Možná u někoho. Jenže stejné zástupy se přišly naposledy rozloučit o několik let později s Klementem Gottwaldem, když zemřel, a později i s Antonínem Zápotockým. To ovšem bylo na Pražském hradě, kdežto s tělem bývalého prezidenta dr. Beneše se Praha loučila cestou z Pantheonu Národního muzea.

S Edvardem Benešem tehdy odešel symbol vzniku republiky a vlastně také, ať chceme nebo nechceme, symbol odboje za Druhé světové války. I proto byl po Listopadu 1989 Poslaneckou sněmovnou schválen zákon Edvard Beneš se zasloužil o stát (Lex Beneš, zákon č. 292/2004 Sb.)přesto, že se našli tací, kteří jeho přijetí odmítali a pokoušeli se mu zabránit.Proč vlastně, můžeme se ptát? Vždyť šlo o jednoho z hlavních aktérů vzniku naší republiky. Bez něj by T. G. Masaryk a M. R. Štefánik nemohli se svou zahraniční misí uspět, i když nepopírám, že vliv na vznik republiky měl také ruský Říjen a domácí protihabsburské hnutí. Jak se však brzy ukázalo, Kramář, jeho vůdčí představitel, alespoň se sám do této role pasoval, propadl v prvních volbách, které se konaly již v samostatné republice. Vyhráli je sociální demokraté, což potvrdilo touhu lidí po sociální spravedlnosti a vlastně také inspiraci ruskou revolucí.

Kromě vzniku republiky se jako dlouhodobý ministr zahraničí uměl prosadit na mezinárodní scéně a zajistit, aby Československo bylo chápáno i zahraničně politicky jako významný středoevropský stát. Dokázal vytvořit Malou dohodu, pokoušel se o vytvoření dohody dunajské, vytvořil úzké spojení s tehdejší nejsilnější poválečnou kontinentální evropskou mocností, jíž byla Francie, byl významnou postavou Společnosti národů, zajistil klidné vztahy s Vatikánem (Modus Vivendi) a dokonce podepsal smlouvu o spolupráci a vzájemné pomoci se Sovětským svazem, která nám měla zajistit, ve vazbě na Francii, klidný a mírový rozvoj. Který z ministrů zahraničí Evropy se mohl pochlubit podobnými úspěchy? Proto po odchodu T. G. Masaryka z funkce nebylo jiného vážného kandidáta promasarykovských stran na prezidenta republiky.

Co je mu tedy vyčítáno? Především zmíněná smlouva se Sovětským svazem, i když jediný SSSR se za nás v době Mnichova postavil. A jsme u Mnichova. Prý ustoupil nátlaku. Neměl s ním údajně souhlasit. Odpůrci dr. Beneše by chtěli bojovat sami? Také později, po únoru, se ozvaly podobné hlasy. Je těžké rozhodnout, jaký by byl vývoj, kdybychom diktát odmítli. Na Benešovi však byla odpovědnost a on ji na sebe vzal. Jistě, také variantu obrany promýšlel. I to, kolik by stála životů. Možná to rozhodlo. Těžko dnes soudit.

Za války se postavil do čela zahraničního a vlastně nepřímo i vnitřního odboje. Dokázal sjednotit různé proudy. Ubránit naše postavení i vůči Spojencům. To stálo mnoho sil a on už v té době nebyl zdráv. Přesto ve spolupráci s dalšími to dokázal. Také smlouvu o poválečné spolupráci se Sovětským svazem v roce 1943 podepsal. Bylo to logické. Hlavním osvoboditelem našeho území, což nebylo těžké v té době už vědět, bude právě SSSR. Navíc byl informován o náladách, které začaly převládat v okupované zemi a jež svou víru v budoucnost začaly spojovat se spojenectvím právě s vítězným Sovětským svazem.

V květnu roku 1945 jsme konečně byli osvobozeni. Hlavní tíhu za to nesla Rudá armáda. Vliv komunistů přikloněných k SSSR byl tak umocněn. Další strany přijaly jejich koncepci nejen Košického vládního programu, ale i Národní fronty bez zradivších či kolaborujících předmnichovských politických stran, či zákony (dekrety prezidenta republiky), jaké byly vyhlášeny v říjnu 1945. Možná ne vše, co vláda schválila, souznělo s jeho názorem, ale nikdy veřejně neprojevil svůj nesouhlas. Osobně ovšem myslím, že vše zásadní s ním bylo předem, jak Fierlingerem, tak Gottwaldem, konzultováno.

Jsou tu i dekrety o potrestání kolaborantů a zrádců a nakonec také odsun. Postihly Němce. Ne každého, byli i němečtí antifašisté nebo ti Němci, co se neprovinili proti Čechům a republice. Ti, když chtěli, mohli zůstat. Byl však odsun správný, když Václav Havel, ještě nikoli jako prezident, se za něj omluvil německému prezidentovi Weizsäckerovi, potomkovi nacistického státního tajemníka, který připravoval Mnichov? Vlastně tím také za postoje a dekrety prezidenta Beneše? Byl. Tehdy šlo o názor naprosté většiny českého obyvatelstva a politických stran. Nikoli o tlak komunistů a Sovětského svazu, i když KSČ se s ním ztotožňovala. Prosazovala ho především londýnská skupina. Odsun ovšem musela schválit Postupimská konference tří mocností a také ho počátkem srpna 1945 schválila. Mohla či nemusela takové řešení akceptovat, akceptovala ho však. Šlo o to zabránit někdy v budoucnu recidivě, která by pro svět mohla být stejně krutá, jako byla ta pomnichovská. Je pro mě proto zarážející, že současný prezident v jakési »spanilé jízdě« jel poděkovat za dosavadní práci předsedovi landsmanšaftu, tedy organizace vzniklé z iniciativy také bývalých henleinovců a funkcionářů nacistického režimu, jenž dodnes Mnichovskou dohodu pokládá jen za »rozporuplnou«.

Za odsun není třeba se omlouvat. Byl jen důsledkem postojů většiny sudetoněmeckého obyvatelstva a jejich odvržení československého státního občanství po Mnichovu. To by měl pochopit i pan generál v.v., který je dnes nejvyšším představitelem našeho státu.

Pak je tu únor 1948. Dr. Beneš prý neměl ustoupit komunistům. Co však měl dělat? Demisi nepodali ministři KSČ, ani sociální demokraté, dokonce ani jeho přítel ministr zahraničí Jan Masaryk. Bylo třeba postupovat podle platné Ústavy. Pokud by ji nepodepsal, možná, že by vláda padla, ale komunisté se sociálními demokraty a opozicí v ostatních politických stranách měli většinu v parlamentu a schválili by vládu novou vedenou Gottwaldem. Jak jinak. Nebo že by si Beneš zahrál s variantou úřednické vlády a novými volbami? Jistě, také to je možné. V tehdejší atmosféře, jak ostatně ukázaly průzkumy, by pravice nemohla volby vyhrát. Jen politická situace v zemi by znamenala střety, napětí a radikální činy. Z obou stran. Toho si prezident byl vědom, i když rozumově jistě stranil svým věrným přátelům z Londýna, kteří ho však ani o svém kroku neinformovali předem. Zaskočili ho. Byl ovšem demokrat. Realista. Vždy dodržoval Ústavu a tak tomu bylo i tentokrát.

Údajně mu byl nabídnut odlet britským letadlem do třetí emigrace. Nikdo neví, zda je to pravda. Kdyby to však tak bylo, odmítl by. Nechtěl jít proti svému lidu, který přijetím Mnichovské dohody chtěl chránit před katastrofami a revolučními či pseudorevolučními činy. A tehdy by šlo také o osudové rozhodnutí, které by ovlivnilo život doma. To ho naopak šlechtí. Také to, že se po přečtení návrhu nové Ústavy rozhodl abdikovat. Nesouhlasil s ní. Nemohl ji podepsat. Kdyby nepodepsal, riskoval by další střet. To nechtěl. Navíc byl nemocen. Už se necítil na to, aby se pokusil nějak změnit její obsah.

Zbytek života strávil ve své vile v Plané nad Lužnicí. Byl to ale už jenom krátký úsek.

Dr. Beneš suma summarum byl velký prezident. Jeho snaha udělat z nás zemi – most mezi východem a západem – nevyšla. Nemohla vyjít. Na stole byly jiné karty, než s jakými uměl či mohl hrát. To ovšem nic neubírá na jeho velikosti a jeho zásluhách.

Jaroslav Kojzar