Home Názory SPORTOVNÍ TÝDEN PETRA KOJZARA: O psychické odolnosti, hospodských řečech a sbírání zkušeností

SPORTOVNÍ TÝDEN PETRA KOJZARA: O psychické odolnosti, hospodských řečech a sbírání zkušeností

Na počátku týdne slavil Andrův stadion v Olomouci postup fotbalové reprezentace na mistrovství Evropy. Byly to ale divné oslavy. Bez tří hříšníků, kteří místo přípravy na klíčový duel s Moldavskem juchali do rána na místní diskotéce, a nakonec i bez trenéra, jenž by mužstvo na Euru v Německu vedl, jelikož po zápase nečekaně rezignoval Jaroslav Šilhavý i s celým realizačním týmem. Mluvil o enormním tlaku, až hysterii, kterou museli snášet.

Ono to celé má dva úhly pohledu. Ten první je asi tím, co člověka napadne hned zkraje. Ano, hlavně po říjnové porážce v Albánii to musel mít Šilhavý extrémně těžké. Útočilo na něj vše, co má – lidově řečeno – díru do zadku. Dá se pochopit, že zkušený kormidelník prožíval bezesné noci. Každý, kdo sedí v hospodě s půllitrem v ruce, byl najednou tím nejlepším fotbalovým trenérem. Každý by věděl, jak tu reprezentaci na Euro dotlačit bez klopýtání a tam udolat Němce, Francouze či Španěly, že se z nich bude kouřit. Však si vzpomeňte – bylo to tak i v době covidové. Každý z Čechů byl nejlepší epidemiolog, vakcinolog a virolog. Z toho pohledu neradno trenérovi fotbalové reprezentace, ať už se jmenuje Šilhavý nebo bude jmenovat třeba Lavička či Hašek, cokoli závidět.

Na druhou stranu – kývnete-li jednou na nabídku usednout na nejprestižnější a nejsledovanější trenérské křeslo v zemi, pak s něčím takovým zkrátka musíte počítat. A být obrněný, jinak na tu funkci nemáte. Právě psychická odolnost je jedním, ne však jediným, z předpokladů pro trénování nároďáku. Jsou s tím spojené i slušné finance, takže je potřeba rovněž ukázat, že si je zasloužíte. Tudíž mít v prvé řadě výsledky a pokud nepřicházejí, nehroutit se a ukázat, že nejsem zbabělec, kteří, jak známo, umírají dvakrát.

Šilhavý nakonec navzdory zjitřené atmosféře tým na Euro dovedl. Za to mu patří poděkování. Jakož i za předešlé úspěchy v čele s nezapomenutelným osmifinálovým skalpem Nizozemska na předešlém šampionátu starého kontinentu. Jeho rezignace však dává smysl – tlak netlak. Důvěru svazových činovníků již neměl, čehož důkazem bylo říjnové zkrácení smlouvy, na něž přistoupil. Třeba by byl odvolán tak jako tak. Než čekat na ránu z milosti, to raději odejít se vztyčenou hlavou a v atmosféře relativní spokojenosti po úspěchu, jímž bezesporu postup na Euro je (jakkoli by to měla být v momentě, kdy se na 24členný závěrečný turnaj kvalifikuje takřka polovina Evropy, spíše povinnost).

Nový kouč bude mít dost času, konkrétně půl roku, na práci s týmem. To by po Euru neměl, protože hned po prázdninách by šel načisto do kvalifikace o mistrovství světa. A ta by měla být hlavní výzvou Šilhavého nástupce! Už kvůli tomu, že tam se skutečně nedostane hned polovina kvalifikantů, nýbrž jen vybraná elita. Čechům se to povedlo jednou jedinkrát – v éře Karla Brücknera. Třeba v blízké době ukážou, že na to mají i nyní – vždyť v pohárové Evropě to klubům jde. Tak proč by to nemělo jít na reprezentačním poli?

Tam by to v blízké době mohlo začít vycházet i tenistům. Jiří Lehečka a Tomáš Macháč jsou mladí, nezkušení, přesto letos dokázali v Davisově poháru postoupit až na finálový turnaj a jen taktak, že se neprobili mezi nejlepší čtyřku přes favorizovanou Austrálii. Lehečkovi chybělo málo – dopodávat druhý set. Nepovedlo se, ale to jsou právě ty zkušenosti, které se vám jednou budou hodit. Však si vzpomeňte na to, jak Radek Štěpánek dvakrát nezvládl klíčové páté bitvy Davis Cupu, aby se v letech 2012 a 2013 stal v obou případech hrdinou pátých duelů finále za stavu 2:2. Tehdy jsme zdolali Španělsko a o rok později Srbsko a Štěpánek se stal prvním hráčem historie Davis Cupu, jemuž se to povedlo ve dvou po sobě jdoucích sezónách; a třetím mezi tenisty, kteří ve své kariéře dokázali vyhrát rozhodující pátý zápas finále dvakrát či vícekrát (po Francouzovi Henri Cochetovi a Britovi Fredu Perrym).

Třeba něco podobného čeká i Lehečku. Jen mě mrzí, že už to nebude ve starém formátu Davisova poháru. Tomu novému jsem zkrátka stále nepřišel na chuť. Je to hezká soutěž, ale – řeknu kacířskou myšlenku – neměla by nést jméno Davis Cup, protože to pro mě zkrátka Davis Cup není. Ten starý dobrý z časů Lendla, Kodeše, Šmída, Mečíře, Berdycha či Štěpánka…

Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here