Vánoční meditování

V kalendáři je 24. prosince napsáno: Adam a Eva. Štědrý den. Mělo by tu být, alespoň podle katolické církve, napsáno Den zrození Krista. Není. Možná proto, že se narodil úplně jindy. Je ovšem dobře, že kdysi dávno někdo rozhodl, že alespoň jeden den v roce se pokusíme být bratry a sestrami. Jindy, přes různá usnesení OSN, sezení králů či církevních synod nebo i podle dohod parafovaných skoro krví, jsme se klidu a míru – my a naši předci – nedobrali. Vždy někdo začal první a hospoda, obrazně řečeno, se začala rvát. Kdyby však to byla jen hospoda! To spravilo pár boulí a někdy i sem tam nějaký vyražený zub, ale když mír narušily celé státy, šlo do tuhého. Vždy se totiž našel někdo, kdo první smlouvu porušil a pak to svedl na toho druhého. To však už létaly vzduchem granáty a nebylo třeba se vůbec bavit o tom, kdo začal?

Dnes tedy máme Štědrý den. Klid snad budeme mít všichni, nejen Adam a Eva. Ateistický národ si vpodvečer sedne pod stromeček a po štědrovečerní večeři bude čekat na Ježíška. Českého Ježíška, nikoli Santa Klause či dědu Mráze anebo víbůhkoho. Je náš a už dávno ztratil svůj bigótně religiózní ráz.

Jednou v roce se celé rodiny, ať z Jablunkova, či Svitav, z Pelhřimova či Aše, sejdou a budou si užívat pohody, k níž se vrátí znovu až za rok. Možná i v tom je to kouzlo, že se odloží všechny spory, na bolesti se zapomene a s úsměvy se otevřou dveře, přišedší se posadí k svátečnímu stolu a často se všichni budou radovat z pohody a nadšení dětí nad dárky a dárečky. Možná pak, že dospělí se ještě vydají na slavnou Rybovu Mši vánoční, která také patří k českému národnímu koloritu.

Také trocha toho vzpomínání patří k onomu dni. Kdy jindy si připomenout, že na vsích bývali ponocní, kteří v šest večer troubívali začátek štědrovečerní večeře, kdy na místo kapra byl »kuba« či ráno zabitý králík a pod stromečkem byly zabalené ponožky, šála, které potajmu pletla babička či zavařené švestky, jež si malý špunt tentokrát mohl sníst sám? Že za války za novinami polepenými okny při svíčkách nebo slabé žárovce se k večeři podával kousek obaleného masa uspořeného z malého bodového přídělu nebo kus ryby sehnané tajně od známého rybáře a chycené včera v noci? Jsou děje ještě starší, ale kdo si je pamatuje? Ti, co je prožili, již dávno navždy odešli a s nimi i jejich vzpomínky. Při tom bez těch před námi by nebylo nejen nás, ale ani těch po nás. Teprve když odejdou, najednou si uvědomíme, že vlastně s nimi zmizely navždy i jejich prožitky, bez nichž by nebyl třeba ani ten dnešní vánoční stromek a dárky pod ním. A pak se ptáme: Proč jsme s nimi více nehovořili, proč jsme nezaznamenali jejich vzpomínání? Vždyť i oni jsou kousek nás a ani si to neuvědomujeme. Pozdní lítost však nedokáže nic vrátit.

O poledni se někteří z nás postí. A ani to není moc religiózní. Je třeba uspořit čas na večeři. Ta uspořená doba oběda docela pomůže. Dětem lze při tom slíbit »zlaté prasátko«. Slib nic nestojí a ony na něj u stromečku stejně zapomenou. Je to – zaznamenali jste – stále stejné. Také nám bylo těmi nahoře mnoho slíbeno, abychom my dole jim dali své hlasy, a když jsme jim je dali, ukázalo se, že sliby jsou jen chyby. Ty děti jako odškodné odměníme pak dárky, nás nemá kdo odškodnit.

Je sváteční Štědrý den, svátek Adama a Evy. Vrcholem je štědrovečerní večeře s kaprem či řízkem. Tak to bývá zvykem. Bramborový salát nebo kaše – jak kdo chce. Jsou přece Vánoce, je třeba splnit každé přání. Také já sedím a vzpomínám. Tehdy, za mého dětství, jsme s maminkou a tátou bývali o Vánocích u dědy a babičky. Mé babičky! Tehdy člověka, kterého jsem bezmezně miloval a dokonce, než jsem usínal, tak jsem se ptával, jak budu žít bez ní, až ona tady nebude. Jak jsem vyrůstal a Vánoce ještě prožíval s nimi, na stole býval řízek z králíka, později, to již po válce, kousíček kapra, s omaštěnými brambory a pak cukroví, které babička s maminkou upekly. Bylo to daleko od Prahy. Jen zvony po zatroubení obecním policajtem bychom mohli uslyšet, kdybychom včas vyšli na práh našeho domku. Byly z Kaňkova kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích, ano, v těch Zlonicích, pro něž Antonín Dvořák složil skladbu Zlonické zvony. My je však neslyšeli. Nevyšli jsme totiž na zápraží. Stačily nám vánoční písně, které jsme si jeden čas podle tradice zazpívali sami. Babička měla krásný hlas, tatínek také pěkný. Maminka nezpívala vůbec a děda velmi falešně. Do toho jsem já svým slabým hláskem doprovázel staré, ve středních Čechách zpívané koledy – Narodil se Kristus pán, Nesem vám noviny…

Později jsem se cítil víc Jihočechem. Nejen kvůli naší chalupě, ale především proto, že otcův rod pocházel z české Šumavy. A byl jsem na to náležitě pyšný, i když vánoční zvyky tady byly přece jen jiné, než tam ve středu země.

Dnes na své předky vzpomínám. Jak život šel rychle, také čas ubíhal trapem. Nezeptal jsem se na mnohé z jejich života. To s jejich odchodem navždy zmizelo. Škoda. Lépe bych možná pochopil minulost. Ani mým potomkům čas nezbývá, aby mé vzpomínání poslouchali, i když se všichni o Vánocích na chvíli zastavíme. A tak i ty mé vzpomínky jsou možná ohroženy. Leccos jsem proto alespoň zachytil »perem«. Nejde však o mně, ale o miliony vzpomínek každého z nás, komu se naplňuje čas. Možná, že by stálo za to, abychom si přece jen někdy našli chvíli a zachytili své prožitky na papír, když už není chvil v této uspěchané době sednout si a vyprávět.

Dnes bychom přece jen měli vyšetřit trochu času také pro ty, kteří už s námi nejsou. Co říkáte? Není to možné? Zkusme to a pak třeba naše děti či vnuci pochopí, že minulost nebyla jen souborem zla.

Jinak dobrou chuť a hodně dárků. Takových, které potěší. Klid a mír, pohoda, nechť alespoň dnes se vkrade do našich domovů.

Jaroslav Kojzar