Ať dělám, co dělám, neumím si představit, jak zcela novým způsobem seženeme na »šperky paní Černochové«. Budou nás stát, anebo už stojí miliardy, které si buď budeme muset natisknout, což znamená další kolo inflace, nebo půjčit, či dokonce vzít z jiných položek.
Půjčit znamená, že na slavný slib pana premiéra Fialy, že jeho vláda nepůjde cestou dalšího zadlužování, jakým šel Andrej Babiš, se v klidu zapomene – národ je sklerotický, ten přece rychle zapomíná.
Zbývá ono »vzít jinde«. Kde však? Je možné sáhnout na prostředky na stavbu silnic a dálnic? Je. Má to však háček. Jak rychle se po starých cestách přes naše území dostanou těžká široká americká vozidla, pro které už dnes opravujeme či upravujeme mosty? Pak jsou tu peníze na školství. To leccos vydrží. Jenže sem přišlo několik tisíc ukrajinských školáků a těm nelze školní škamny odmítnout. Tak se jen trochu přiškrtí investice do školství, zvýší počty žáků ve třídě, obstaví platy učitelů a dalšího personálu, a nakonec dojde na školné. Možná i do základek.
Je tu pochopitelně možnost prodeje dalšího státního majetku. Lesů, vod, ČEZu, Budvaru, zavedení mýtného a dalších nových daní, kterým se »daně« říkat nebude. To všechno vydělá hodně. Sáhne se i na důchody. Tedy vytvoří se nová důchodová reforma, jež umožní privatizovat penzijní systém. Na důchod si každý bude dávat sám. Napřed jen část peněz a postupně se zruší celý solidární systém. To ovšem bude nějaký čas trvat. Noví majitelé – privatizátoři však budou spokojeni. Jde totiž o kšeft, při němž nemůže dojít k plajte. A oni majitelé budou často ze zahraničí, a tedy v ochraně doslova mezinárodní a kapitál jako takový si bude mnout ruce.
Je tu ovšem i zdravotnictví. Zatím je jeho bezplatnost garantována Ústavou. I to se ovšem dá změnit. Ta dnešní Ústava je přece už vyčpělá. Proč ji nenahradit novou a tam už budou jen paragrafy o svobodě. A svoboda? Ta nesmí být nijak ohraničena. Třeba nesvobodou v podnikání. Bezplatnost, všeobecnost, znamená ohraničení, omezení svobody. Proto onen paragraf musí pryč.
Tak budou peníze na »šperky paní Černochové«. Staneme se dokonce největším přítelem země »strýčka Sama«, splníme závazek dvou procent z rozpočtu na armádu. Bude sice víc lidí žijících pod hranicí chudoby, víc žebráků a lidí bez domova, ale tanky a letadla, ony »šperky paní Černochové«, nám zaplní kasárny a hangáry, a ještě ty starší budeme moci poslat (někdy i s našimi vojáky) tam, kde se právě válčí za »naše ideály«, které se pokoušejí nepřijmout některé »nedemokratické země«.
Václav Ort