Žijete-li dosud v přesvědčení, že s lidskými právy se automaticky i ohřejete nebo si automaticky rozsvítíte, žijete v bludu. Snůška všech těch neuchopitelných kravin v té jejich »základní listině« totiž neobsahuje práva základní, bezprostředně související takříkajíc s výkonem života. Chci-li vykonávat život, potřebuji k tomu věnem elektrickou energii. Dříve tomu sice tak nebývalo, ale dnes je to jedna ze základních nutností, neboť (ne)dostatkem elektřiny vše začíná a hravě může i skončit.
Už tušíte, kam tím mířím? Možná ne, protože jsem zjistil, že to, co se vám chystám sdělit, ví skutečně málokdo. Inspiroval jsem se komentářem na serveru echo24.cz, že totiž, jak zní v titulku: Právo na energie neexistuje. Češi mají smůlu, nemusí dostat smlouvu od dodavatelů. Dobré, že? Cituji dále: »Pokud někdo v minulých týdnech řešil možnost přechodu k jinému dodavateli energií, patrně narazil. … Energie vám nabídneme jen v případě, že připojujete nové odběrné místo. Jakmile se ceny stabilizují, rádi vám připravíme novou nabídku,« uvádí na svých stránkách kupříkladu E.ON… »Je to podobné, jako když budete chtít koupit dům. Pokud někdo nechce prodat, tak ho neprodá. Žádné právo na energie bohužel není,« konstatuje pro echo24.cz advokát Jakub Havlíček z kanceláře Havlíček & Partners.
Co teď? Já bych buď okamžitě začal nadávat na komunisty, že tady všechno rozkradli, nebo bych si zchladil žáhu na Putinovi, případně na ulici zfackoval kohokoli, kdo jen trochu vypadá jako Rus. To dává logiku, ne? Máme přece základní lidské právo »svobodně se projevit« – sice výrazně nakloněné zrovna v tu stranu, na níž se to či ono ráno probudí baron Rothschild, ale to vezmi čert, neboť co se energie týče, tady je pan baron na právo skoupý docela.
Takže my si nyní z té slavné Listiny, jíž jsme po listopadu 89 oseli tuto zemi jako později Andrej řepkou, můžeme udělat tak akorát trhací kalendář. Ani hořet ta potvora nebude (že by nám dopřála aspoň trochu teplíčka, když už jinak je k ničemu), jak je nasáklá žlučí. Žlučovitou nenávistí vůči obyčejným lidem, které skrze laciné cetky, toliko laciná práva, obklíčila tak těsně, jako Rudá armáda wehrmacht u Stalingradu. A teď nás ona Základní listina stejným šupem požene k porážce. Na kost promrzlé, o hladu. Jako Paulusovce. Neboť právo na energie nemáme. Hůře o to, že ho nikdo nikdy ani nežádal. Ukolébaly nás ony svobodomyslné listinné žvásty z bazarového výprodeje Rothschildových přebytků.
Manžel obdaruje manželku luxusním erotickým prádlem, ovšem sundává ho z ní po večerech soused… Pitomec manžel. Stejně pitomý jako my všichni. Z blbosti jsme jim darovali republiku za lidská práva s prošlou zárukou, aniž bychom ta v záruce jakkoli postrádali. A teď nemáme nic. Ani republiku, ani zaručená práva. Čeká nás jen ten »mašíren marš«… Kde se zastavíme, to nikdo neví.
Pavel Votruba