Jako český premiér jsem se několikrát setkal s bývalým dánským premiérem Andersem Rasmussenem, pozdějším generálním tajemníkem NATO (a dnes dobře placeným penzistou). Zejména při mé státní návštěvě Dánska v lednu 2006.
Byla to příjemná a věcná setkání s příjemným a racionálním člověkem, kterým tehdy A. Rasmussen nesporně byl.
Pak jsem se s tímtéž Rasmussenem setkal krátce před volbami do Sněmovny v roce 2010, když se měl stát záhy novým generálním tajemníkem NATO. Nebylo to tehdy příjemné setkání. Vysvětlil jsem Rasmussenovi, proč sociální demokracie trvá na tom, aby na našem území nebyla umístěna cizí vojska a vojenské základny cizích států. Nesl toto mé vyjádření velmi, velmi nelibě. Abych pravdu řekl, i když jsem v tom tehdy neviděl spojené nádoby, zintenzivnila se po této návštěvě designovaného generálního tajemníka NATO v Praze antikampaň vůči mé osobě před sněmovními volbami až do hysterických obrátek. Nehledal jsem v tom tehdy souvislosti, ale pravděpodobně tam byly.
Dnes je penzionovaný šéf NATO poradcem ukrajinského prezidenta Zelenského a radí mu především v otázkách zahraniční politiky, evropských vztahů a také bezpečnostní politiky. A při svých vyjádřeních pro média se vůbec nezdráhá, když hodnotí situaci na Ukrajině, dokonce připustit možnost zapojení polských vojáků a vojáků pobaltských států do válečného konfliktu přímo na Ukrajině. Co jiného už by Rusko mělo považovat za casus belli, než to, kdyby se Rasmussenova nebezpečná slova naplnila.
Je zřejmé, že Ukrajině, resp. její armádě dochází živá síla. Tedy vojáci. Zejména vojáci zkušení. Není se co divit. Rok a čtvrt bojů vykonává své, ale zatím nikdo z politiků Západu neměl tu odvahu jako bývalý generální tajemník NATO, aby takto otevřeně hovořil o přímém zásahu zemí NATO do vojenského konfliktu na Ukrajině.
Takovéto postupy je ale potřeba se vší rozhodností odmítnout. Případná eskalace konfliktu by vedla k přímé konfrontaci armád NATO s Ruskem, nejprve jistě v omezeném rozsahu, ale v krátké době by mohlo dojít ke zcela katastrofálnímu a nekontrolovatelnému vývoji. Tedy, k jaderné válce. A to už přestává legrace. Takovouhle hru s ohněm, do které se pouští Rasmussen, který je sice penzista, ale může vyjadřovat názory jistých skupin ve vojenském velení NATO, nelze odbýt mávnutím rukou. Nelze si nalhávat, že Rasmussen už žádný vliv nemá. Tak to prostě není.
Jiří Paroubek