Mouřenín splnil úkol, mouřenín může jít, musí ale ještě poděkovat a poslat na frontu ty, co ještě zbyli, aby náhodou nevzniklo zdání, že tuhle vojnu snad dokonce nevyhrajeme.
Pokud někdo čekal, že summit NATO konající se v Litevském Vilniusu 11. a 12. července přinese něco objevného, měl se nejdříve podívat na průběh ukrajinské »protiofenzivy«. Stejně, jako ustrnula situace na bojišti, ustrnula i akceschopnost představitelů NATO. Celé setkání se tak neslo v duchu vyčkávací strategie. Úplně bez obětí to ale také nebylo.
Obětovaný pěšák
Ačkoliv summit proběhl »bez výstřelu«, minimálně jednu oběť má, a ne, nejedná se o ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, ten už byl obětovaný dávno a zůstává otázkou, zda si toho je vůbec vědom. Na summitu především padl Britský ministr obrany Ben Wallace. Británie, která se v situaci na Ukrajině otevřeně angažuje naprosto nejvíc, totiž očividně na summitu s dalšími požadavky na eskalaci konfliktu neuspěla, doma navíc čelí stále větším obtížím a její vojenská kapacita je podle všeho prakticky vyčerpána. Navíc kvůli náladám v londýnské City nechce jít proti Číně. Sám Wallace přitom aspiroval na šéfa NATO, jeho agresivní rétorika ale byla očividně už i na ostatní členy moc. Wallace tak podle svých slov plánuje při příští obměně kabinetu odejít z vlády a nebude ani kandidovat v příštích parlamentních volbách, kde mají britští konzervativci beztak mizivé šance.
Poděkování nic nestojí
Mnohá média dávají Wallacův odchod do souvislosti s jeho slovy o nevděčnosti ukrajinského prezidenta za dary, které od jednotlivých členů a dokonce i nečlenů NATO dostává. Takový vliv ale Zelenský, i když je pro mnohá média nedotknutelný, opravdu nemá. Naopak, poté, co zástupce jeho největšího sponzora projevil podiv nad nevděkem, okamžitě od něj zazněla slova, že bude klidně každé ráno vyjadřovat vděčnost a v jeho projevu k tomuto tématu zaznělo za osm minut slovo »děkuji« 47x, jak spočítali ukrajinští novináři. Jinak ale okamžitě, jakmile Zelenský zareagoval na slova Bena Wallace a britská média to označila za drzost, vypukla stávka zaměstnanců ve zbrojních skladech ve skotském Beithu. A 15. července britské ministerstvo obrany informovalo, že dodávky raket Storm Shadow a Brimstone na Ukrajinu mohou být kvůli stávce zastaveny.
Stoltenberg z nouze ctnost
Vlastně nejvíc výstižným bodem summitu je prodloužení funkce Jense Stoltenberga jako generálního tajemníka. To asi nejvíc svědčí o současné impotenci. S novým tajemníkem NATO totiž musí souhlasit všechny členské země, a těch je 31, i když mnoho z nich je pochopitelně pouze do počtu. Každopádně větší hráči mají své zájmy a ti menší přizvukují těm, pod jejichž vlivem jsou zrovna jejich elity. Vybrat tedy za krize nového generálního tajemníka, když některý by nejradši rozpoutal jadernou válku (viz. právě Wallace), nebo vybrat mírového kandidáta, jakého by si přáli například podnikatelské kruhy v Německu či dokonce v USA, je nemožné. Stoltenberg, který rozhodně nevypadá, že by si současnou situaci užíval, si tak holt bude muset ještě nějaký čas odkroutit.
Nové jezero pro NATO
Je přitom příhodné, že Stoltenberg je ze Skandinávie, konkrétně Nor, a to se alianci vždy bude hodit. Vždyť právě do severských zemí probíhá expanze NATO a jeho summitu se také poprvé jako členská země účastnilo Finsko a Švédsko je v pořadí. Ne, že by nebyl dlouhodobě nalajnovaný scénář, však systémy Švédska i Finska byly dávno uzpůsobeny, aby byly se systémy aliance kompatibilní. Čekalo se jen na záminku, a i když není vše ještě hotovo a mezi veřejností oněch zemí probíhají výrazné protesty, minimálně kvůli možnosti rozmístění amerických jaderných zbraní na svém území, tohle se přeci jenom alianci podařilo a expanze je na světě. Navíc se tímto rozšířením stalo fakticky z Baltského moře jezírko pro NATO a ruská životně důležitá tranzitní trasa je tak v permanentním ohrožení. Stejně tak je v ohrožení ruská enkláva Kaliningrad a jde pak pochopitelně také o zdroje z Arktidy. A to vše především díky tomu, že v předvečer summitu Turecko souhlasilo s podporou žádosti Švédska o vstup do aliance.
A jenom tak mimochodem, obě severské země přinášejí do NATO know-how v současných zásadních technologiích. Konkrétně spolu s Huawei dominují finská Nokia a švédský Ericsson civilnímu trhu s 5G.
Turecko jako nezpochybnitelný vítěz
Není si ovšem třeba dělat iluze, že Turecko, které má druhou největší armádu v NATO, najednou propadlo jakémusi bezbřehému nadšení pro záležitosti aliance. Čekalo prostě na nejvyšší nabídku. Mezi ústupky Turecku patří například prodej 40 nových amerických bojových letounů F-16 této zemi a také sada na modernizaci letounů. Ústupky ale sahají mnohem dál. Západní mocnosti například ruší sankce, které byly v roce 2019 uvaleny v reakci na turecký nákup ruských zbraňových systémů a také na vojenský vpád do severní Sýrie.
A co teprve Evropská unie? Snaha Turecka o vstup do klubu se táhne téměř 60 let, od roku 1959, kdy Turecko požádalo o přidružení k Evropské hospodářské unii, nyní ale už zájem vzhledem k její politice výrazně opadl.
Svatým grálem pro Turecko je ale nyní vízová liberalizace, která by tureckým občanům umožnila dlouhodobý bezvízový styk s blokem, čímž by se turečtí občané zbavili obtížného procesu, který musí podstoupit, jen aby mohli překročit hranice EU. Poslanci Evropského parlamentu rovněž prohlásili, že jsou otevřeni aktualizaci celní unie a vízového statusu Turecka – a to znamená miliardy a miliardy eur, prakticky volný pohyb a bez toho, aby Evropská unie nejen »kecala« do tureckého hospodářství, ale i k tamnímu dodržování lidských práv.
V tomto světle je třeba mimochodem připomenout, že Turecko nadále spolu s Ruskem buduje největší terminál na z většiny ruský(!) plyn, kterým může zásobovat prakticky celou Evropskou unii. A zadarmo to dělat nebude. A do Turecka má navíc brzy zamířit Vladimir Putin.
Pacifik, zásadní porážka
»Putin už válku prohrál,« prohlásil americký prezident Joe Biden na krátké tiskové konferenci na závěr cesty Evropou po skončení summitu. A jakkoliv se tvářil spokojeně, pokud zde dosáhl malého vítězství, muselo být rozhodně hořkosladké. Významnější členové aliance se totiž odmítli účastnit tažení v Pacifiku, i když Francie za to musela zaplatit dodávkami raket dlouhého doletu na Ukrajinu a v Británii kvůli tomu končí ministr. Německo by pak nejraději neválčilo s nikým, protože se mu bez problémů dařilo dosahovat svých mocenských zájmů ekonomicky, a Turecko si hraje čistě svoje hry a daří se mu to. Především se zde ale projevilo, že Čína prostě nastoupila jako velmoc, ať se to někomu líbí nebo ne. Multipolární svět se už zrodil, i když je zatím v plenkách, i když je to Spojeným státům proti mysli. Boj na dvou frontách očividně zcela výjimečně nechtějí ani Němci.
Jen »děkuji« nestačí
Kdo téměř nic od summitu neočekával, byl nejspíš nejblíž pravdě. Fakticky byl potvrzen status Finska a Švédska, a také status Zelenského jako »užitečného idiota«. NATO se prostě rozšířilo, ale zůstává otázkou, kam až jsou ochotní generálové zajít. Zdá se, že narazili na své vlastní možnosti, protože s další eskalací už to opravdu »sranda« být nemusí. Respektive Ukrajinci docházejí a Ukrajina je svým způsobem už poražena dávno. Však i sami místní tam jezdí pouze na dovolenou a to se ještě třesou, aby je tam náhodou někdo neodchytl a neodtáhl na frontu.
Jenže jak z toho ven? Nezbývá, než prostě nějakým způsobem tlačit, když už se podařilo vytvořit ideálního nepřítele, na něhož se dá všechno svést. Jenže to nejde donekonečna, medvěda s jadernými zbraněmi už o moc víc dráždit nejde. Proto nyní bude zdánlivý klid, při němž se pomalu, ale jistě, začne mluvit o míru nebo alespoň o jakémsi détente, aby si lidé začali zvykat, že to asi opravdu nevyhrajeme.
Stále větší kapky ale beztak bude dostávat prakticky jedině Evropská unie, která to celé bude financovat. To, že se ale na summitu příliš nepřitvrdilo a že zůstalo pouze u slibů, svědčí o tom, že přeci jenom jsou v EU ještě lidé, kteří nechtějí své země nechat za zájmy USA tak úplně zdevastovat. Zatím je jich ovšem menšina.
Tomáš Cinka