Václavek a mé obavy

Když jsem poprvé přijel do Osvětimi-Birkenau, byl jsem, jako ostatně všichni návštěvníci, kteří tu byli poprvé, šokován. Nikdy před tím jsem si k onomu krásnému jménu Birkenau – Březinka neuměl přičíst tu hrůzu, která měla přímo čišet z těchto míst. A přece přímo sálala. Přede mnou byl rozsáhlý ohraničený prostor, na jehož jedné straně byl vchod se strážní věží, kde seděl kulometčík, nyní skoro prázdný. Na druhé straně pak jakási rozbořená stavba a za ní lesík. Jen několik baráků na pravé straně stálo. Ostatní už dávno byly zbořeny a nahrazoval je prázdný prostor. Ty vpravo byly udržovány v původním, tedy koncentráčnickém stavu. Jako připomínka toho, co za peklo zde kdysi obersturmbannführer Höss, obersturmführer doktor Mengele a jejich kolegové z SS dokázali vytvořit.

Tam bylo to, tam zas ono, jak mně vysvětloval můj polský průvodce. Já z toho vnímal jen málo. Uměl jsem si sám představit to dávné inferno pode mnou, o němž jsem věděl před tím, než jsem sem přijel. Pohled na toto peklo mě naplňoval opravdovou ještě větší hrůzou. Představoval jsem si za kolejemi, které dál nikam nevedly, budovy krematorií a kouřící komíny se svým nasládlým kouřem, stejně jako místo, kde byl tzv. rodinný tábor, i uzavřený obdélník, kde za ještě horších podmínek, než měli ostatní vězni, žili sovětští zajatci, rampu, kde jen pohyb ruky pana šéflékaře znamenal ještě jakous takous naději na život nebo v brzké době smrt v »koupelně«. Tam místo vody »tekl« plyn cyklon B, jenž vyráběl koncern I.G. Farben, který celou válku udržoval spojení se Standard Oil Co. Johna D. Rockefellera (tzv. »sňatkový kartel«), dodávající i v době války německé firmě potřebné komponenty.

Tam na rampě vedle vagónů probíhal »soud«, aniž by k tomu bylo potřeba udržovat nějaké právní normy. Stačilo jen gesto: Život… Smrt!

Uprostřed onoho dnes prázdného celku stál jediný zděný baráček, který jsem mohl z věže vidět. Můj průvodce mně řekl, že to v době fungujícího lágru byla nemocnice, kde se pár lékařů-vězňů pokoušelo některým z těch, co měli to štěstí a neskončili v plynové komoře, ještě prodloužit o nějaký ten den život, či zbavit je alespoň na čas jejich bolesti. Tam jsme se při následné chůzi k poničenému krematoriu měli zastavit. A zastavili se.

Malé stísněné prostory nás měly vtáhnout do děje. Vtahovaly, aniž jsme si to uvědomovali. Můj průvodce mě sem však vedl záměrně. U jednoho místa zastavil. »Tady v těch místech,« řekl mi, »zemřel váš literární vědec Bedřich Václavek.« Zůstal jsem stát. Tak tedy tady. Možná tady, možná o pár metrů dále. Na ošetřovně, »v nemocnici«, jak tady říkávali. Ve špíně a bolesti… Údajně měl být zavražděn injekcí, kterou mu vstříkl esesácký doktor anebo nějaký z jeho pohůnků…

Dnes, 5. března 2023, je tomu právě osmdesát let, co se to stalo. Prý jeho trápení přežili svědci, kteří byli s ním a mohli podat svědectví. Nevím. Mohla to být pravda. Říká se, že vždycky, v případě každého zločinu, se najde alespoň jeden svědek. Myslím, že je to možné, ale otázkou je, zda o tom chce hovořit a přiznat to.

Bedřich Václavek, v té době šestačtyřicetiletý vězeň, byl v dobách republiky známým estetikem, literárním teoretikem a kritikem. Absolvent filozofické fakulty Karlovy univerzity, rodák z Čáslavic na Třebíčsku, studoval germanistiku a bohemistiku. Jeho profesory byli Zdeněk Nejedlý, Čeněk Zíbrt a Otokar Fischer. Rok strávil na univerzitě v Berlíně, aby po návratu domů krátce učil a pak se stal knihovníkem Zemské a univerzitní knihovny v Brně a posléze Studijní knihovny v Olomouci. Když se stal členem Devětsilu, byl již známým v odborném světě. Později patřil k velmi aktivním členům Levé fronty. Měl nebývalé znalosti nejen z oborů, které studoval, ale i z folkloristiky, lidové slovesnosti a sociálních věd. Už ve dvacátých letech se stal nejpřednějším marxistickým literárním teoretikem a uznávanou osobností. Jeho články a studie se objevovaly v mnoha tiskovinách. Nejen v Tvorbě či v Rudém právu. Publikoval i v německém říšském tisku. Pochopitelně do nástupu Hitlera k moci. Napsal delší teoretické studie. Jmenujme alespoň jeho Poezii v rozpacích, Tvorbou k realitě, Písemnictví a lidová tradice, České písně kramářské nebo Českou literaturu ve 20. století. Účastnil se veřejného života. Zvláště pak v době, kdy bylo třeba pomoci přicházejícím emigrantům-antifašistům z Německa.

Jeho nástup na univerzitu v Brně, kde se měl stát docentem, se neuskutečnil. Bylo po Mnichovu. Blížila se doba, kdy v naší zemi měla vládnout nacistická moc. Jmenování bylo zadrženo. Později to v případě Václavka řešilo přímo protektorátní ministerstvo školství poskytnutím (trvalé) dovolené.

Bedřich Václavek věděl, že dříve či později si pro něho gestapo přijde. Skryl se v ilegalitě v domě Petra Jilemnického v Poříčí na Vysočině a začal spolupracovat s odbojem. Zřejmě teprve kvůli vlastní neopatrnosti, kdy se rozhodl opustit úkryt a jet na cizí legitimaci do Prahy, ho 24. dubna 1942 dostihli. Po výsleších na gestapu ho odeslali do Osvětimi, kde ho 5. března 1943 také zavraždili.

Ještě nedávno se konávalo sympozium Václavkova Olomouc a po Bedřichu Václavkovi se jmenovaly ulice. Je škoda, že ono sympozium vzalo po Listopadu za své a že se začaly přejmenovávat ulice. Možná, že v tom je naším vzorem Ukrajina, kde hrdiny 2. světové války v místních názvech nahradila už jména fašistů přeměněných na vzorové demokraty a vlastence.

Jen ještě pár slov ke KL Auschwitz-Birkenau. Tam nezahynul jen komunista Václavek, ale i Karel Poláček, spisovatel Lev Borský (Bondy), sociálně demokratický poslanec Karel Brožík, novinář František Kocourek, studentský vůdce Josef Simon, odborářka Božena Ruttová-Pórová, hudební skladatel Hans Krása, krajský tajemník KSČ Rudolf Filip, muzikant Pavel Haas, ale i miliony jiných bezejmenných. Proč to vše připomínám? Protože se bojím, aby se dnes znovu ta doba, i když možná v jiné formě, nezačala opět vracet.

Jaroslav Kojzar